Arcibiskup em. Mons. Bernardo Cazzaro z Čile v Medžugorji

Other languages: English, Čeština, Deutsch, Hrvatski, Italiano

Mons. Bernardo Cazzaro, penzionovaný arcibiskup arcidiecéze Puerto Montt (Čile) strávil největší část svého života jako misionář v Chile. Když opustil aktivní biskupskou službu vrátil se do rodné Itálie, aby pomáhal jako duchovní poradce a zpovědník v mariánské svatyni Monte Berico. V květnu 2007 během jedné pouti v Medžugorji se skupinou poutníků z provincie Vittorio Veneto vyjádřil své dojmy o Medžugorji.

Monsignore, toto je vaše první návštěva Medžugorje. Proč jste přijel? Ano, jsem tady prvně. Pozvala mne skupina poutníků, kteří pocházejí většinou z provincie Vittorio Veneto.

O Medžugorji jsem prvně slyšel když jsem byl ještě v Chile, ale bylo toho velmi málo. Je to na opačném konci světa, velmi daleko. Když jsem se vrátil do Itálie poslouchal jsem Rádio Maria, otce Livija, jak mluvil o medžugorských poselstvích. Přál jsem si poznat Medžugorje bezprostředně a ne jen z toho, co o něm říkají druzí. Přijal jsem pozvání této skupiny poutníků a jsem rád, že jsem přijel. Když nepočítám cestu, tak zde trávíme čtyři dny. To je poněkud krátká doba. Účastníme se těch krásných společných událostí, ale já osobně bych byl raději sám. Ale když je člověk se skupinou pak se účastní společného programu.

Vaše první dojmy?

První dojem je skutečně krásný, pozitivní. Vidím, že je pravda, co jsem slyšel. Našel jsem dokonce i více než to, co jsem předpokládal. To se vztahuje na dvě hlediska. Prvním hlediskem jsou fyzické struktury. Našel jsem tady veliký počet modlitebních míst, kromě samotných míst zjevení, místa na kterých se člověk snadno modlí, kam lidé chodí, kde se setkávají. Netušil jsem, že je to tu takové!

Věděl jsem, že je tu tenhle kostel s dvěma věžemi. Máte opravdu pěkný kostel! Velmi solidní! Druhé hledisko je množství lidí, kteří sem přicházejí. To mne hluboce oslovilo. Tolik poutníků, taková horlivost, tolik srdečnosti mezi nimi. Je patrné, že každá skupina je malé společenství, které se společně pohybuje, má jedno srdce, jednu duši, žije Evangelium ve chvílích společné modlitby a všeho toho co společně koná. To mne hluboce oslovilo. Poselství jsou čtena méně nebo více, a není v nich nic nového, ale počet lidí, kteří přicházejí vidět, cítit, zakusit, to je skutečně dojemné!

Setkal jste se s vizionáři?

Ne, nesetkal jsem se s vizionáři a nežádám rozhovor s nimi. Včera jsem byl na zjevení pro Mirjanu. Jsem velmi rád, že jsou zjevení. Když se Panna Maria tak dlouho zjevuje děkuji Bohu, protože ta zjevení nejsou pro ně, ale pro nás. V podstatě, skrze ně se Panna Maria zjevuje všem, mluví ke všem. Pro mne je důležité něco jiného. Ježíš řekl: „Blahoslavení ti, kteří neviděli a uvěřili.“ Cítím mír, protože vím, co je potřeba učinit s poselstvími, která dostávám, i když je neslyším přímo od Panny Marie. Prostřednictvím časopisů se poselství dostávají do celého světa. Nebude každý prověřovat je-li každá událost pravdivá nebo ne.

Tato zjevení vyvolala modlitební hnutí v celém světě.

Ano, protože je to v souladu s lidskou psychologií. Ta vyžaduje novinky. Jestli jsou ty novinky dobré, pohnou určitými mechanizmy a též obrácením. Jisté je, že Pán, který nás stvořil ví, že v nás existuje ten vnitřní mechanizmus, který jde za tím, co je nové, a my jsme šťastní, že ty novinky zde jsou velmi krásné! Mnozí lidé jsou tímto způsobem přitahováni. Pán to využívá a to je dobré. Používal i zázraky, protože jsou i lidé, kterými může pohnout jenom zázrak!

Zjevení trvají již 26 roků.

Trvání zjevení je otázkou samo pro sebe. Pro mne to neznamená žádný problém. Já od Boha nežádám, aby mi skládal účty. On je bude žádat ode mne a ne já od něj. Jestli se Bůh chce zjevit dvakrát, dvacetkrát nebo dvěstěkrát, co bych já k tomu měl říkat? Já poslouchám. To tady není obraz, je to jenom rámec. Obraz je to, co nám Pán říká, co od nás chce, jaké problémy chce řešit. To je obraz. Chce nás proměnit, chce proměnit celý svět, a protože jsme tvrdohlaví, Pán je vytrvalý, ale musí nás pomalu vychovávat skrze ta poselství, která jsou všechna v podstatě odrazem Evangelia, kdybychom více rozjímali nad Evangeliem, nepotřebovali bychom poselství. Ale my jsme zapomněli na Evangelium a poselství nám to připomínají. Neříkají nic mimořádného, nic těžkého; jen je třeba měnit vlastní srdce. Ježíš nám to říká již 2000 roků.

V historii soukromých zjevení existují případy při kterých zjevení trvala po celý život nějakého člověka, ale zůstala skryta. Tady v Medžugorji je všechno veřejné. Pán má své plány. Jsou určitá charizma. Charizma je vždy dáno k užitku Církve, společenství. Někdy je ten užitek skrytý, ale charizma nikdy nejsou přísně a absolutně soukromá. Jejich cíl je vždycky společné dobro a ne jen osobní dobro. Zde jsou charizma všem na očích, pod širým nebem, dělí se se všemi.

A pastorační život farnosti?

Panna Maria vybrala místo, které je z církevního pohledu organizované. Vybrala tuto farnost, částečku Božího stáda o kterou se starají místní kněží. Máte štěstí, že tu máte skvělé otce františkány, tedy ne jen jednu osobu, ale společenství řeholníků.

Panna Maria mluví ke všem farnostem. To co zde říká platí pro všechny farnosti. Ty potřebují být společenstvím modlitby, víry a lásky. Jenom, když je společenství velmi veliké je to těžké, protože se lidé mezi sebou již neznají. Vzájemné osobní vztahy již nejsou stejné. V Latinské Americe, v Čile, kde jsem prožil tolik roků nazýváme farnost „společenstvím společenství“. To znamená mnohá společenství po 25 nebo 30 malých společenstvích, která jsou jako hrozen. V jejich čele je kněz, který je někde ve středu farnosti. Farnost je společenství většího množství společenství, každé má svoji malou autonomii a kněz je vede všechny za spolupráce mnoha laiků kromě jiných důvodů i proto, že je kněží málo. Tedy Panna Maria si vybrala farnost, aby řekla, že všechny struktury Církve mají být ve službě lásky a víry. Ne aby byly fixní právní struktury, ale jako žebřík, který pomáhá, aby člověk vystoupil vzhůru.

Jak postupuje Církev, když chce přiznat nebo dát nějakou právní formu nějakému místu, kde se děje něco co přitahuje takové množství poutníků jako tomu zde v Medžugorji?

Církev dělá velmi dobře, že postupuje tak, jak postupuje. Je zapotřebí být obezřelý. Říkám obezřelý, ne proto, že by se démon mohl zjevit v podobě anděla světla, to víme, to nám řekl již svatý Pavel. Já to říkám z jiného důvodu.

Uvedu vám jako příklad soudní proces. Soudní proces může trvat velmi dlouho. Soudce nemůže všechno rozsoudit dokud nevyslechl všechny svědky. Jedni říkají něco, druzí jim protiřečí, jedni obviňují ty a druzí druhé. Tady se nejedná o soudní proces, ale je to srovnání, které mne napadá. Soudce je musí vyslechnout. Když byli všichni vyslechnuti potom to prozkoumá a vynese rozsudek.

Ve Fatimě byla nadpřirozená zjevení v roce 1917 a Církev dala Fatimě naplno zelenou až v roce 1942, tedy po 25 letech. Lidé se chodili modlit, nastalo duchovní, náboženské hnutí, ale Církev se po celou tu dobu nevyjadřovala. To přesto neznemožnilo duchovní užitek. Tedy, když se díváme a ptáme: „Jsou-li tato zjevení, tyto fenomény božského původu nebo ne?“, je to jen rozumná zvědavost. Já v žádném případě neodsuzuji ten způsob přístupu k různým záležitostem, ale říkám, co je hlavní. Hlavní je něco jiného: plody, které přicházejí. Plody. Když jdu do sadu plného stromů s krásnými, zralými plody, nedívám se jestli jsou kořeny zdravé nebo shnilé. Vidím pěkné plody, trhám je, jím a nabízím druhým. Jestli jsou plody dobré, budou i kořeny dobré, to říká Ježíš. Když říkáme, „Já nevěřím“, i to chápu, to je lidský postoj. Není možné jej odsuzovat, protože Církev nám nechává svobodu. Jenom to co je ve „Vyznání víry“ musíme přijmout jako víru a tečka. Ostatní jsou věci soukromé. Nepátrej tolik po kořenech. Dívej se na plody, plody obrácení, výzvy a obsah poselství. Všechno to je evangelijní obsah. Nemůžeš odmítnout Evangelium, a to ani když je ti nabízeno zdrobnělé, v podobě dětské kašičky. Protože my jsme jako děti a Panna Maria nám v podstatě nabízí dětskou kašičku. Stali se z nás děti, je potřeba nás znovu evangelizovat. Panna Maria to říká jednou prostou formou, jako máma. Dává nám malá, ale drahocenná sousta, abychom odhalili to evangelium, které jsme zapomněli. To je důležité. Nech ať Církev postupuje zvolna, zkoumá, ustanovuje komise, srovnává pro a proti, vše co jen chce. Říká se „Církev musí uznat pravost“. A co je to ta Církev? A co jsme my? My jsme Církev. My jsme už uznali. Potřebujeme zodpovědnou hierarchii kvůli rozvážnosti, abychom nedělali chyby, aby potvrdila všechno to dobré, co se činí. Když se jdu najíst, nedívám se, co dělají v kuchyni. Stačí mi, že mi přinesou dobrý oběd, sním ho, budu spokojený, a co se kuchyně týká mám důvěru! Neodmítnu jídlo jen proto, že nevím jestli se v kuchyni dělá všechno podle hygienických předpisů. To je malé srovnání. Chápu ty ubohé biskupy. Kolikrát se nám vnucuje tolik poselství… a kolikrát jsou to i hlouposti! A to dokonce i v tisku… ve kterých věčná spása závisí na tvých skutcích. No, nedělejte si legraci! Jsou falešná poselství podle kterých věčná spása nezávisí na Ježíšovi, ale na tvém růženci, pouti, a ne na zpovědi, svatém přijímání, obrácení…

A co byste řekl k půstu?

Tady je půst správný. Hodně jsem o tom uvažoval. Půst je umírněné správné využívání věcí. My lidé jsme v nebezpeční, že ve všem přeháníme. Každou dobrou věc, která nám přijde pod ruku pokazíme. Ničíme všechno, protože jsme hříšníci. Ničíme i potravu, protože jíme přespříliš. A ničíme si tak zdraví. Pak chodíme na kůry na zhubnutí. Musíme chodit, běhat…

Panna Maria říká: postěte se. Dva dny v týdnu. A to říká dobře, dokonale. Ten způsob půstu koná, kdo může. Jsou lidé, kteří to nemohou, protože k to mu nemají sílu. Pak se máš postit nějak jinak. Jsou věci, které zneužíváme, např. televize. Já říkám, že půst, který nejvíce potřebujeme je vypnout televizi, nemorální programy, nebo internet. Musíme se postit od nemorálností v tisku a ostatních mediích. To je půst, který máme konat. Rozhodně. Ten potřebujeme, abychom žili. Zlo přichází, protože jsme zkazili dokonce i sdělovací prostředky. My lidé jsme hříšníci. Jsou i takoví lidé, kteří organizují zlo na světové úrodni. Další druh půstu je od našich chyb. Pojem půstu je velmi hluboký a velmi obsažný. Nestačí se zříci jídla. Tohle je půst, který má Ježíš rád: „Kdo chce být můj učedník ať se zřekne sám sebe“. To je největší půst, zříci se vlastní pýchy, ješitnosti, zlosti, chamtivosti, lakoty... držet na uzdě své hlavní chyby. To je křesťanská askeze. Potřebujeme ji. Zapomněli jsme Evangelium, zapomněli jsme na kříž, který je v Evangeliu. To je půst. Nosit kříž den po dni, abychom byli dobří lidé, abychom měli pod kontrolou své vášně. Půst je životní program. Není to jen jeden skutek.

Tady v Medžugorji nás Panna Maria vyzývá, abychom se klaněli kříži.

Protože jsme zapomněli na kříž, ne hmotný kříž, ale životní utrpení o kterém mluví Ježíš v Evangeliu. Uctívání kříže je částí zbožnosti, kterou je potřeba odrážet v životě. Musím dobře vychovávat děti, učit je, aby se zříkaly svých chybiček. Když já jsem byl malý, učili nás, abychom dělali „kytičky“ – drobné oběti, které jsme dělaly zejména v květnu, v mariánském měsíci ke cti Matky Boží. Uctívání kříže koncentruje pozornost na jeden bod. Ten bod má osvítit všechno ostatní. Kříž, který neseš na svých ramenech... Přijmout utrpení ve spojení s Pánem Ježíšem. Kult musí přejít do života, takový kult se Bohu líbí. Bylo by farizejství uctívat Boha v kostele a mimo kostel uctívat sebe sama a svoji pýchu, odhazovat kříž a dělat všechno proto, abychom se kříži v životě vyhnuli. A když kříž přijde být zoufalý a nevědět, co dělat.

Zpověď. Poutníci z celého světa přicházejí, aby se tady vyzpovídali.

To je krásné. Je to jeden z nejkrásnějších plodů tohoto místa, těchto fenomenů zjevení. V jádru se dá říci, že Panna Maria žádá zpověď, aby nás svěřila Božímu Milosrdenství. Abychom změnili svůj život…

Já jsem přijel ze svatyně Monte Berico, kde se stalo totéž, ale ne v tak velikých rozměrech.

Panna Maria se zjevila v r. 1426 a 1428 dvakrát. Tehdy řádil mor a Panna Maria se usmívala a žádala o vystavení kaple. Nikdo, ani biskup ani druzí nevěřili té ženě, která se jmenovala Vincenza Bassini. A tak mor řádil stále dál, dva roky. Nějací dobří lidé se modlili a Panna Maria se znovu zjevila na stejném místě a křížem nakreslila místo pro kapli. Toho dne, kdy začali stavět kapli začal mor opadat. Do tří měsíců zcela ustal. Panna Maria řekla, že chce ne jen uzdravení od fyzického zla, ale i od duchovního zla, protože bylo tolik hříchu, jako vždycky… Bůh si přál obrácení: zdraví těla ale i zdraví duše. Zpovídáme každý den. To se děje ve všech svatyních, kde jsou kněží.

Medžugorje se stalo i místem duchovní obnovy pro kněze. Letos v červenci máme duchovní cvičení pro kněze na kterých bude kázat otec Raniero Cantalamessa.

Perfektní! My kněží jsme lidé, jako všichni ostatní. Máme svoje slabosti, i my potřebujeme obrácení. Nemáme záruku, že budeme v milosti!

Zde se hodně modlí za kněze…

Dokola kolem, já tady nevidím nic špatného, nic co by vyvolávalo starosti. Jako biskup tady nevidím žádné mušky, nic podivného. Všechno probíhá podle norem Církve: liturgie, modlitba, oběť, zvláště obrácení. Je to dobré. Buďme Bohu vděční. Řekne-li Církev své „zjevení jsou pravá“ zítra nebo za dvacet roků, to není vůbec důležité. Není potřeba spěchat! Ať klidně postupuje! Ať klidně pracují všechny církevní autority, a to je místní biskup, a v našem případě Vatikán. To není zásadně důležité. Já mám v úctě plody.

 


Aby Bůh žil ve vašich srdcích, musíte milovat.