Svědectví Silvia Janine Rusneac

Panna Maria uzdravuje Církev v Rumunsku

Other languages: English, Čeština, Deutsch, Hrvatski, Italiano

Silvia Janine Rusneac z Rumunska vystudovala římskokatolickou a řeckokatolickou teologii. Od r. 1994 organizuje poutě do Medžugorje. Zde přinášíme její svědectví:

Jmenuji se Silvia Janine Rusneac, pocházím z města Oradea v západním Rumunsku. Moji rodiče jsou katolíci - matka je v Římskokatolické církvi a otec Řeckokatolík – ale já jsem za komunistů byla pokřtěná v Pravoslavné církvi, takže jsem jediná pravoslavná v rodině. Moji rodiče do kostela nechodili. Matka se jenom občas šla pomodlit k svatému Antoníčkovi… Neznala jsem o Bohu téměř nic. Věřila jsem, že existuje, ale pro mne byl On v nebi a já na zemi. Nežila jsem svojí víru. Nechodila jsem do kostela, nevěděla jsem nic o zpovědi. Ze všech modliteb jsem znala jenom Otče náš. Dva roky jsem studovala medicínu, ale nemohla jsem snést nic co souviselo s utrpením, tak jsem musela studia přerušit.

V té době jsem měla veliké problémy a chtěla jsem zemřít. Vzpomínám, že jsem řekla Bohu: „Dej mi jenom na sekundu sílu, abych si vzala život, ať už neexistuji. Já nechci tvoje nebe, jenom chci neexistovat ve vesmíru, dej mi tu moc.“ Kdyby mi byl dal tu sílu, myslím, že bych si skutečně vzala život. Kdyby mi v té době byl Bůh řekl dokonce i: „Udělám tě šťastnou“, myslím, že bych Mu řekla NE. Skutečně jsem trpěla. A to mne přivedlo do Medžugorje…

Neměla jsem vůbec pojem, že se Panna Maria může na Zemi zjevit.

V té době, bylo to v roce 1990, jsem kupovala mnoho novin a tak jsem se poprvé dozvěděla o mariánských zjeveních. Pročetla jsem si jeden článek o různých zjeveních ve světě a vzpomínám, že jsem si klekla a řekla: „O, Bože, jak je mi milé, že jsi se začal zjevovat! Nyní lidé začnou věřit, že existuješ!“ Nevěděla jsem nic o mariánských zjeveních na zemi. Když jsem byla malá, moje babička, řecko-katolička mne naučila modlit se otčenáš a přenesla na mne svoje přesvědčení, že je Bůh mocný a dobrý. A tak v té fázi největšího utrpení jsem si vzpomněla na Boha svého dětství a řekla jsem matce: „Jdu za Bohem“… a odešla jsem do kostela, do jednoho katolického kostela. Od té chvíle mne Bůh držel za ruku. O mnoho roků později jsem pochopila, že se v tu chvíli celý můj život obrátil k Němu. Tehdy jsem se začala vyptávat různých lidí, jestli slyšeli o Medžugorji. nikdo nic nevěděl.

Mezitím moje matka prosila celou rodinu, aby se za mne modlili, protože se bála, že zemřu… Měla jsem jenom 43 kila… Tak jsme všichni začali chodit do katolického kostela a všichni jsme se začali modlit. A já jsem začala studovat teologii, protože jsem se chtěla dozvědět něco více o Bohu.

V kostela do kterého jsem chodila jsem se setkávala s jedním chlapcem, který měl kontakt na Medžugorje. Věděl o jednom knězi v Budapešti, v Maďarsku, který organizoval poutě. Slíbil mi, že s ním naváže kontakt. To byl rok 1991… Vzpomínám si, že jsem řekla Bohu: Kdybych slyšela, že jsi na Mount Everestu, v Himalájích, odešla bych tam pěšky, vystoupila bych na tu horu, abych se s Tebou setkala a mohla s Tebou mluvit!“ Chtěla jsem se Mu vrhnout do náruče a plakat… Chtěla jsem se s Bohem setkat fyzicky! Ze všech míst zjevení, která byla uváděna v tom novinovém článku jsem si vybrala Medžugorje, protože to bylo nejblíže k Rumunsku. Neměla jsem peníze, abych cestoval na nějaké vzdálenější místo…

Královna míru mi dala svůj mír

V té době se podařilo navázat kontakt s knězem z Budapeště a nás dvanáct přijelo do Medžugorje. Všechno co jsem měla k jídlu na šest dnů v Medžugorji bylo pět masových konzerv. Neměla jsem peníze, neměla jsem potraviny, ale nedělala jsem si s tím žádné starosti! Byla jsem tu s Pannou Marií! Nemohu vyjádřit, co to pro mne znamenalo.

Myslila jsem, že je to první a poslední a jediná návštěva Medžugorje… snažila jsem se všechno si dobře zapamatovat. Byla jsem si téměř jistá, že se sem už nikdy nepodívám…

Náš průvodce mluvil jenom maďarsky tak jsem ani ničemu nerozuměla. Nevěděla jsem, že je medžugorská Panna Maria Královna míru. První zjevení při kterém jsem byla, bylo na Križevaci. To znamená, že jsem nemusela vystupovat na Mount Everest! Bylo to veřejné zjevení. Já jsem se při něm snažila hovořit s Pannou Marií, říci jí o celé svojí bolesti, utrpení a neklidu. Chtěla jsem plakat a naříkat, ale nemohla jsem. Prožívala jsem něco velmi silného, zachvacoval mně hluboký pokoj. Byl ve mně! Nemohla jsem bojovat proti tomu míru, který mne zachvacoval. Byl silnější než moje bolest, než moje pýcha… Od té doby jsem nikdy už netrpěla jako dříve. Moje utrpení bývalo někdy destruktivní, zabíjelo mne. Potom dni na Križevaci, bylo utrpení v mém životě, ale nikdy už nebylo destruktivní. S Boží milostí jsem je mohla snášet. O mnoho let později jsem pochopila, že mi Panna Maria dala svůj mír.

Proč bych nemohla organizovat poutě do Medžugorje?

O dva toky později jsem byla znovu v Medžugorji a potom znovu a znovu… Nemohla jsem ani snít, že by něco takového bylo možné. Já jsem neuvažovala o organizování poutí. Jezdila jsem sem kvůli sobě, s Maďary, protože nikdo neorganizoval skupiny poutníků do Medžugorje. Když vzpomínám na ty dny, napadá mne: Jak je to pěkné být poutník a ne organizátor! Měla jsem velmi dobrého duchovního vůdce, svatého člověka, který mi pomáhal svými radami. Povzbuzoval mne, abych jezdila k Panně Marii.

Jednoho dne v létě 1994, když jsem bloumala ulicemi Rumunska a nemyslela jsem vůbec na nic, najednou mne napadlo: Proč bych nemohla organizovat poutě do Medžugorje já? Moje spontánní reakce byla: Ne to nejde, nebylo by to dobré! Ale ta myšlenka mně napadala stále. Tak jsem o tom promluvila se svých duchovním vůdcem a on hned řekl: Udělej to!

Věděla jsem co to znamená v praxi: nejdříve odjet do Budapeště a prosit kněze, aby mne vzal zdarma, a potom v Medžugorji poprosit fra Slavka o písemné pozvání atd… a tak bez otálení, s jednou přítelkyní – tlumočnicí – jsme autostopem odjely do Budapeště navštívit toho kněze, který organizuje poutě do Medžugorje. Poprosily jsme ho, aby nás zapsal do svého seznamu a potom jsme s chvěním řekly, že nemáme peníze na cestu… Zeptal se nás: Proč chcete jet do Medžugorje? Odpověděla jsem, opravdu se chci setkat s Pannou Marií. To byla už moje čtvrtá pouť s tentokrát jasným cílem: Získat od fra Slavka písemné pozvání pro první skupinu Rumunů.

Když jsem se v Medžugorji, setkala s fra Slavkem, prosila jsem ho má-li pro mne „dvě minuty“. Byla jsem vystrašená. Bála jsem se, že si bude myslet, že jsem příliš mladá… byla jsem tehdy ve čtvrtém ročníku teologie… Fra Slavko byl ke mně velmi laskavý a velmi mi pomohl. Vysvětlil mi, co je potřeba dělat s poutníky. Dostala jsem písemné pozvání a když jsem dovezla první skupinu, zorganizoval nám ubytování zdarma. Stejné to bylo i s druhou a se třetí skupinou… velmi nám pomáhal. Uvedl mne do všeho co se děje v Medžugorji. Nikdy nezapomenu na jeho slova… Někdy byl velmi náročný. Říkával nám co NE dělat v Medžugorji…

Chtěla jsem se s druhými podělit o předchuť nebe, které jsem se dotkla v Medžugorji

A tak jsem pokračovala a organizovala poutě do Medžugorje. Počítala jsem to až do příchodu tisícího poutníka. Pak jsem už přestala počítat. Ale jistě jsem přijela více než osmnáctkrát.

Vzpomínám na jednu mimořádnou pouť, nejkrásnější jakou jsem kdy prožila. Přivezla jsem dvacet osm sirotků z Rumunska. Byly to děti ve věku od 14 do 18 roků. Ty děti nebyly zvyklé se modlit, neuměly se modlit. Všechno jsem jim napsala na papír, ale ony se modlit nechtěly. Všechno odmítaly. Byl s nimi jeden kněz, který byl zvyklý na práci s dětmi, tak jsme je k ničemu nenutili. V Medžugorji jsme byli ubytováni v Domus Pacis. Fra Slavko se postaral o všechno. Různí lidé přicházely a mluvili k těm dětem, hráli pro ně hudbu, hráli s nimi míčové hry… Tak jak to děti mají rády. Na zpáteční cestě autobusem se předháněly, kdo se bude modlit více!

Vzpomínám si na jednu další pouť: musela jsem se starat o sedm autobusů! Když si na to vzpomínám, divím se, že jsem se vůbec odvážila přivést 350 lidí, a to úplně sama! Přitom jsem pro ně i tlumočila… později jsem dostala pomoc. Byl to jeden student teologie. Nyní je knězem.

Jednou s námi přijel jeden pravoslavný kněz a fra Slavko mu zařídil, že může slavit pravoslavnou liturgii v kapli.

Jednoho roku na závěr festivalu mladých, jsme trávili noc na Križevaci. Vzpomínám na jednoho mladého Ira, který hrál na kytaru a zpíval… bylo takové ticho, že bylo možné slyšet jak lidé dýchají. Naprosté ticho, jenom jeho hlas jak zpívá Bohu…bylo to jako v ráji… přála jsem si, aby ten okamžik nikdy neskončil. Bylo to jako věčnost, okamžik, který trvá věčně. O to jsem se chtěla podělit s ostatními…o Boží lásku, o naději, kterou On dává, o jeho krásu, o jeho radost, která trvá… proto jsem začala organizovat poutě… Po všech těch letech, jsem pochopila, že jsem se chtěla rozdělit se všemi svými přáteli, a pak i s ostatními Rumuny o chuť nebe, kterou jsem poznala v Medžugorji…

Největší dar mého života je Medžugorje. Nemám slov, abych to objasnila. K tomu aby člověk organizoval poutě do Medžugorje je potřeba dost odvahy a trochu neuvědomělosti, aby se organizovali poutě. Jsem velmi vděčná Panně Marii a velmi jsem vděčná fra Slavkovi, který mi pomohl, když jsem byla téměř ztracená. Byl to skutečně svatý člověk, říkal, že musíme Medžugorje uchovávat autentické, že nesmíme nic přidávat ani nic vypouštět, vyhýbat se duchovní turistice, která nemá s Medžugorjem nic společného, protože to může vést ke konfúzi a poutníci ztratí to, co je podstatné. To mi říkal fra Slavko a já myslím, že to je potřeba neztrácet ze zřetele.

Bůh nám mnoho dává, učí nás a připravuje

Napadá mne jedna myšlenka: Vidíte co se může stát, když někdo řekne Bohu své ANO!? To ANO roste a je veliké jako strom… Líbí se mi co je napsáno v Talmudu: „Jestli zachráníš jednu jedinou osobu, zachránil jsi celý svět!“ Jsem šťastná, že jsou Mariina poselství nyní v Rumunsku už známá.

Myslím, že mne Bůh na to připravoval od dětství. Moje matka je Francouzka. Narodila jsem se v Paříži, takže můj první jazyk je francouzština. Ve škole jsem se učila anglicky, na fakultě jsem vystudovala teologii… Bůh nám mnoho dává, učí nás a připravuje. Jediné co musíme učinit je říci ANO. Když si vzpomenu: Co jen by teď bylo, kdybych tehdy nebyla řekla ANO? Snad by někdo jiný začal organizovat poutě, snad o mnoho později… Možná by to byl někdo kdo nemá žádné teologické vlastnosti a kulturu… Kdo ví? Je velmi důležité šířit poselství.

V medžugorských modlitebních skupinách v Rumunsku jsou řecko-katolíci, římsko-katolíci a pravoslavní sjednocení

V Rumunsku máme řecko-katolíky, římsko-katolíky a pravoslavné. Římsko katolický vikář z města Oradea přišel do Medžugorje, aby vše viděl na vlastní oči. Někteří katoličtí biskupové hledí na Medžugorje velmi blahosklonně. Mnozí pravoslavní přicházejí do Medžugorje, protože mají velikou lásku k Panně Marii. Nepřicházejí kvůli Římskokatolické církvi, ale kvůli Panně Marii. Když přijdou do Medžugorje, snažím se jim vysvětlit některé věci, které nevěděli. Něčím velmi mimořádným v Medžugorji je klanění. Pravoslavným se to líbí. Říkají, že se cítí jako v ráji. Nikde nemůžete najít nic podobného. Nechceme, aby někdo měnil svoji víru, to by vyvolávalo veliké potíže v naší situaci v Rumunsku, která je již sama o sobě dost složitá, ale každý může svobodně přijít sem a setkat se s Pannou Marií. Ona mění lidské životy.

V Rumunsku se snažíme zavádět něco podobného jako je večerní modlitební program v Medžugorji. Panna Maria uzdravuje Církev v Rumunsku. Řecko-katolíky, římsko-katolíky a pravoslavné. My všichni jsme děti Panny Marie. V medžugorských modlitebních skupinách jsou řecko-katolíci, římsko-katolíci a pravoslavní sjednocení.

 


Aby Bůh žil ve vašich srdcích, musíte milovat.