Svědectví Kathy Jones

Other languages: English, Čeština, Deutsch, Français, Italiano, Polski

„Byla jsem vychována v New-Yorku, v horlivé luteránské rodině, a vždycky jsem věřila v Boha. Ale v době dospívání jsem odhodila všechno organizované náboženství v domněnce, že to všechno bylo vytvořeno člověkem a ne Bohem. Když jsem se pak provdala za Eddyho a nerada svolila, aby naše děti byly vychovány v katolicismu, řekla jsem mu: „Hlavně nepočítej s tím, že bych se jednoho dne stala katoličkou! Člověk v tom musí být narozen, jinak by musel být blázen, aby to svobodně zvolil.“ Učení církve jsem odmítala v domněnce, že to jsou výplody lidí, kteří nemají lepší práci, než vnášet do lidí pocity viny a ubohosti. Šla-li jsem někdy se svou rodinou do kostela, hluboce jsem se tam nudila.

V roce 1987 u mne byla diagnostikována rakovina na děloze, podstoupila jsem velikou operaci, při níž se zjistilo, že rakovina zasáhla i mízní gangliony.Byla jsem léčena intenzivní chemoterapií, pak radioterapií, ale budoucnost vypadala chmurně – visela nade mnou nevyhnutelná možnost obnovení rakoviny. Během jednoho ze svých pobytů v nemocnici jsem křičela k Bohu: „Jestli opravdu existuješ, tak tě prosím, vem pryč tu beznaději a učiň, abych přijala vyhlídku umřít dřív, než budou mé děti vychovány.“ Čekala jsem, ale nepocítila jsem žádný pokoj a můj závěr byl, že tam nahoře není tedy nikdo, kdo by se o mne opravdu zajímal – modlitba je tedy jednoduše zbožné přání. Aby se věci zhoršily, zaměstnavatelé Eddyho se během mé zotavené přestěhovali do Dallasu /Texas/ a já jsem si byla jista, že tam budu muset skončit, bez opory mé rodiny a mých new-yorských přátel.

Podivnou shodou okolností, kterou mohl dirigovat jen Bůh, jsem měla v lednu 90 příležitost vézt mou tchyni na jedno modlitební setkání. Ocitla jsem se na židli v té místnosti a do rukou mi dali růženec. Zoufale jsem se snažila utéct, ale zdvořilost mě donutila tam zůstat – a dokonce jsem se začala s těmi lidmi modlit. Náhle se mě zmocnil hluboký pocit pokoje, strach mě opustil a byla jsem naplněna nadějí – celý můj život se ten den změnil skrze přímluvu Matky naděje, Královny míru! Tentýž rok jsem se odebrala s Eddym do její svatyně v Medž. Jeli jsme i do Tihaljiny, abychom viděli otce Jozo Zovka. Požehnal mi a modlil se nade mnou se vztaženýma rukama. Byla to nezapomenutelná zkušenost. Přátelé mi pak řekli, že jsem obdržela dar uzdravení.

Dodnes se neobnovila žádná rakovina. Nevím, zda se jedná o zázrak, nebo jednoduše o výsledek mého léčení. Ale nejdůležitější je milost, kterou jsem tehdy obdržela: duchovní uzdravení …Tato žena, předtím skeptická až neuctivá byla nadšená stát se o Velikonocích následujícího roku katoličkou! Od té doby každodenní Eucharistie je srdcem mého dne. Můj muž Eddy, který mezitím se stal jáhnem, mi připomíná, jak velice jsem ironizovala ohledně jeho zvyku jít každou neděli na mši, a jak jsem odmítala každému knězi vstup do svého nemocničního pokoje i tehdy, když jsem byla silně drogovaná morfiem! A dnes jedna část mé „služby“ je nosit sv. Přijímání nemocným v nemocnicích a modlit se s nimi … Pro Boha není nic nemožné!

Nyní zakouším hlubokou vnitřní radost a pro Sv. Pannu jsem připravena na vše. Jaké štěstí, být v její škole lásky! Modlete se růženec! Poslouchejte poselství naší Matky a ŽIJTE JE! Ona nám říká: „Kdybyste věděli, jak vás miluji, plakali byste radostí.“

 


Aby Bůh žil ve vašich srdcích, musíte milovat.