O jednom pozdním duchovním povolání: Sestra Rita Marie Sofka, USA

Other languages: English, Čeština, Deutsch, Hrvatski, Italiano

Byl rok 1991. Po večeři u mých rodičů mi otec pustil jednu videokazetu o Medžugorji. Vždycky jsem měla ráda Pannu Marii. Fascinovalo mne, že se zjevuje v této zemi a řekla jsem otci: Jak je to jen možné, vždyť to trvá již deset roků a já jsem neslyšela ani jednoho kněze, aby o tom v kostele řekl slovo…! Otec mi řekl, že ten film natočil protestant. Ten večer byla veliká bouřka a já jsem se nemohla vrátit domů, tak jsem přespala u rodičů. Tu noc jsem pocítila přítomnost Panny Marie v pokoji. Nikdy před tím se mi nic takového nestalo. Na jednu stranu jsem byla rozrušená, na druhou nervózní, ale přitom jsem cítila mír. Té noci se něco stalo. Panna Maria se mne dotkla. To mi stále zůstalo na paměti. Kdykoli jsem uslyšela slovo Medžugorje, fascinovalo mne to.

V roce 1993, potom co jsem 26 roků pracovala v jednom podniku, jsem dostala výpověď. Dali mi roční plat jako odstupné. Tu neděli jsem šla na mši svatou a kněz potřeboval pomoc. Řekla jsem, že mu budu chodit vypomáhat. Měla jsem rok volno. Další ráno mi kněz řekl ať chodím každý den na mši svatou. To jsem nikdy předtím nedělala. Chodila jsem jenom v neděli. Tak jsem začala chodit každý den na mši. Potom mi řekl ať s ním navštěvuji nemocné, že budeme chodit do domovů pro staré a nemocné. Dovolil mi, abych nosila svaté přijímání. S radostí jsem s ním obcházela Domovy i několikrát týdně.

Někteří staří lidé mne oslovovali „sestro“, protože jsem někdy nosila tmavomodrou bundu… z toho všeho jsem měla velikou radost.

Uvažovala jsem: Dříve jsem měla dobrý plat, dům se třemi ložnicemi, mnoho šatstva, stále nová auta, stále jsem cestovala, dvakrát jsem byla zasnoubená…, a teď nevydělávám nic a mám takovou radost! Další co ode mne kněz žádal bylo, abych biřmovance učila náboženství. I to jsem dělala. Následovala koordinace adorací. Zapsala jsem se na jednu hodinu adorace, pak jsem začala zůstávat dvě hodiny, tři čtyři… Moji přátelé mysleli: Co to tam ona stále dělá? Pán mne skutečně přitahoval.

Potom na začátku roku 1994 mne jeden přítel pozval na pouť do Betanie, do Venezuely, kde se zjevuje Panna Maria. Tam se mi staly různé mimořádné věci. Po návratu jsem se zapsala do dvou modlitebních skupin. Jedna z nich byla medžugorská modlitební skupina a druhá byla podle otce Gobbiho. Ale i tam jsme každého 25. v měsíci četli poselství Panny Marie z Medžugorje… za ten rok jsem měla mnoho duchovních zážitků. Přesto jsem potom začala pracovat u jedné pojišťovací společnosti, ale kariéra pro mne už nebyla důležitá. Docházela jsem na duchovní přednášky, na mše za uzdravení, na modlitební setkání, četla jsem jinou literaturu, celý můj život se měnil.

Jediná světská věc, kterou jsem se ještě dál zabývala byl tanec. Chodívala jsem tančit s kamarádkami, protože jsem skutečně ráda tančila. Nešlo nám o kontakt s chlapci. S nimi jsme hovořily o Ježíšovi a o Marii, ve skutečnosti jsme je evangelizovaly!

V lednu 1997 ke mně přišlo na večeři dvanáct duchovních přátel. Dívali jsme se společně na film o sv. Františkovi a filmy o mariánských zjeveních. Když všichni odešli, při umývání nádobí jsem uvažovala: kdybych zítra zemřela, jak bych složila účet ze svého života? K čemu mne Bůh vlastně volá? Od ledna do srpna jsem dostala tolik znamení o mém duchovním povolání, že jsem se nejdříve rozzlobila. Jsem příliš stará než abych se stala řeholní sestrou. Je mi už 49 roků, skoro 50!řeholní společenství převážně nepřijímají osoby, kterým je přes 30 nebo 35 roků. Ale ta znamení přesto byla tak silná, že jsem řekla: někde pro mne místo musí být! v den svých 50 narozenin jsem šla na adoraci. Byly tři hodiny odpoledne a já řekla Ježíšovi: Dobře, už rok mne pronásleduješ s tím duchovním povoláním. Já si opravdu myslím, že jsem příliš stará, ale jestli to skutečně chceš, udělám to. Ale dej mi ještě jedno znamení. Toho dne mne přátelé vzali na večeři, protože jsem měla padesátiny. Jedna přítelkyně, kterou jsem rok neviděla a která nevěděla co se se mnou děje, mi dala ještě něco, totiž světský časopis ve kterém byl článek o zralých ženách, které odcházejí do kláštera. Vyprávění o ženách přes čtyřicet a jedna už přes padesát roků a vstoupily do kláštera. Ta moje přítelkyně neměla pojem, co já řeším… bylo devět hodin večer. Tu noc jsem řekla Ježíšovi, že skutečně neztrácel čas. Před pouhými několika málo hodina jsem ho požádala ještě o jedno znamení…

Dva týdny po tom, co jsem řekla své ano Ježíšovi mi přátelé zavolali a řekli: „My jsme koupili jednomu knězi z Indie lístek do Medžugorje, ale on má nějaké potíže s vízem. Bojí se, že se nebude moci vrátit do USA. Víme, že ty tam chceš jet. Můžeš jet ty?“ Řekla jsem, že to znamená, že si musím vyžádat dva týdny volna. V mém zaměstnání je to velmi přísné. Rozhodně mi nedají dva týdny volna! Moje šéfová byla protestantka. Šla jsem za ní a vylíčila jsem jí svůj případ. Vyslechla mne a odpověděla: OK. Od dovolení mi zbývalo 9 dnů. Pracovala jsem v účtárně. Mýma rukama procházelo 450 účtů. Šéfka řekla, abych si našla někoho, kdo tu práci bude dělat místo mne. Věděla jsem, že jsou všichni přetížení, že nebude chtít nikdo převzít moji práci. Zeptala jsem se pěti lidí. Všichni řekli ano! Nemohla jsem tomu uvěřit.

A tak jsem se ocitla v letadle s třicítkou neznámých lidí na čtrnáctidenní pouti do Medžugorje. byl to pravý dar Panny Marie, abych se modlila za své duchovní povolání. Řekla jsem jí: Veď mne! Nevěděla jsem, co dělat. Věděla jsem, že mne Bůh volá. Ale jak mám odpovědět.

Jednoho dne jsem narazila na fra Slavka Barbariće. Přátelé mi řekli, abych si s ním promluvila. Řekla jsem mu: „Myslím, že mne Bůh skutečně volá k řeholnímu životu, ale mně je už 50 roků.“ On řekl: „Podívej, kdybys se seznámila se třemi muži a musela se rozhodnout za kterého se provdat, co bys udělala?“ „Strávila bych nějaký čas s každým z nich, abych poznala jestli se k sobě hodíme.“ On mi řekl: „S řeholním životem je to podobné. Existují tři druhy společenství: plně apoštolské, které pracují ve světě; a zcela kontemplativní, ty se stále modlí a kombinace těch dvou. Co myslíš, kam by jsi šla ty?“ Řekla jsme: „Do té třetí. Mám ráda lidi a mám ráda Boha.“ On odpověděl: „Tak se vrať domů, obejdi komunity, které jsou kontemplativní a apoštolské. Až je navštívíš, uvidíš, máte-li něco společného v duchovním smyslu, máš-li to charizma. Poznáš až přijdeš na pravé místo, zaplaví tě mír.“ Poděkovala jsem mu a odešla jsem. Myslila jsem, že mi řekl zajímavé věci. Celou dobu v Medžugorji, až jsem přišla kamkoli, seděla tam vedle mne nějaká řeholnice. Byl měsíc říjen, bylo mnoho lidí, a vždycky si vedle mne přišla sednout nějaká řeholnice. A zpívala se ta anglická píseň: „Hle, zde jsem, Pane“… Modlila jsem se a cítila jsem se dobře…

Po návratu do USA mi zavolala jedna přítelkyně a řekla mi, že jedno řeholní společenství organizuje ženskou skupinu. Šla jsem tam. Byl říjen 1998. Většina žen byla mladší než já. Všechna společenství, která jsem navštěvovala byla velmi malá. Mnohé sestry dnes žijí v domech, mají mnoho krásných šatů, a já věděla, že si Pán přeje, abych se všeho toho zbavila. Věděla jsem, že chci nosit řeholní hábit, modlit se růženec, mít adorace, následovat papeže, a ty sestry, které jsme navštěvovaly nebyly takové. Přikláněly se k New Age, nosily bižutérii, nežily ve společenství. Byla jsem velmi zklamaná. Pak přišel do naší farnosti jeden padesátiletý kněz. Před tím než se stal knězem byl podpředsedou jednoho podniku. Byl ženatý a manželství se mu rozpadlo. Ten se stal mým duchovním vůdcem. Řekl mi: „Napiš všechno, co bys chtěla aby bylo ve společenství. Podle znamení, která jsi uvedla, jsem si jist, že Bůh působí ve tvém životě. Teď se musíš rozhodnout jak a kam jít.“ Odjel do New Xorku na duchovní cvičení a tam se setkal s o. Benediktem Rochellem, který mu dal popis různých společenství v New Yorku. Na seznamu byly „Sister of Life“, sestry života, ale u nich byla věková hranice 35 roků.

V létě 1998 mne sestry pozvaly, abych je navštívila. Bylo to právě tak, jak mi fra Slavko řekl: V tu chvíli, když jsem stanula ve deveřích mne zaplavil mír. Měla jsem sebou sochu Panny Marie medžugorské, jezdila jsem stále s ní. Dokonce i po klášterech. Jedné noci jsem cítila jako by mne zlo chtělo zbavit odvahy a pocítila jsem jakoby mne Panna Maria zakrývala svým pláštěm. Později mne sestry pozvaly na duchovní cvičení na rozhodnutí, exercicie organizoval kardinál O’Connor, který je zakladatel této komunity. Řekl: „Hledala jsi lásku. Myslím, že jsi našla pravou lásku!“ moje povolání je dar. Panna Maria zasadila sémě. Jistě mne vedla k pravému povolání. Když jsem se rozešla se svým posledním chlapcem cítila jsem se velmi smutná. Ještě jednou zlomené srdce! Modlila jsem se růženec, abych na něj zapomněla. Abych našla mír. Tak jsem se začala modlit růženec každý den. Proto vím, že moje povolání je čistě Mariinou milostí.

Od doby co jsem se stala řeholní sestrou stále se modlím, abych mohla znovu přijet do Medžugorje poděkovat Panně Marii. Teď, když se připarvuji na věčné sliby jsem opět zde.

Řeholní život je takový dar, je to taková svoboda!

Moje komunita má čtvrtý slib: chránit život od početí až do přirozené smrti. Kardinal O'Connor si to skutečně přál, zvláště dnes, když si jen pomyslíme na potrat, na eutanázii, klonování… my se každý den modlíme čtyři a půl hodiny. Svými půsty a modlitbami můžeme zachránit děti. Vždycky jsem chtěla být matkou, mít děti. V naší komunitě pečujeme o těhotné a o matky, takže mám děti stále kolem sebe. To je duchovní mateřství. Každý má své povolání. Manželství je překrásné, ale já jsem své štěstí našla jako řeholnice!

 


Aby Bůh žil ve vašich srdcích, musíte milovat.