Uzdravení úplně slepé padesátnice Joëlle Beuret-Devanthéry v Medžugorji

Svědectví Christiane Claessens, průvodkyně poutí ze švýcarského Lausanne

Other languages: English, Čeština, Deutsch, Français, Hrvatski, Italiano, Magyar

“Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili” (J 20,29)

Christiane Claessens – první svědek uzdravení Švýcarky Joëlle Beuret-Devanthéry v Medžugorji, v říjnu 2010, popisuje pouť a samotnou událost.

V sobotu 16. října 2010, se 46 osob, většinou z farnosti sv. Františka Salesského a sv. Terezie vydalo na soukromou pouť do Medžugorje. Byla to naše dvacátá soukromá pouť, kterou jsme konali v době, kdy jsme slavili 20. výročí založení naší modlitební skupiny Královna Míru. Pro naši skupinu to byla nádherná příležitost k projevování vděčnosti Pánu, protože Maria každého z nás vodila za ruku a podporovala přes všechny těžkosti na které jsme naráželi za těch dvacet roků. Opravdu satan nesnáší Pannu Marii a proto také nenávidí modlitební skupiny, které si Ona tak vroucně přeje ve všech farnostech. Z pomocí Boží milosti jsme zůstali věrní a každé pondělí jsme se scházeli k modlitbě, meditaci tajemství z Kristova života, provázené poselstvími, která Maria dala světu a která dává stále každý měsíc v Medžugorji. Dva dny jsme strávili v autobuse, modlili jsme se a seznamovali jsme se s událostmi, které se dějí od roku 1981 dodnes. Do Medžugorje jsme dojeli v neděli večer asi ve 20 hodin. V pondělí, 18. října, za deštivého počasí, ale s radostí v srdci, jsme vystoupili po kluzké cestě na Kopec zjevení. Všichni pomáhali všem. Mezi poutníky byla i Joëlle, úplně slepá padesátnice, její dvanáctiletá dcerka Vinciane, a její stále skromná a usměvavá přítelkyně Claudie, která Joëlle všude provázela s láskou a pozorností. Joëlle, byla šťastná. Vypadalo to, že se přímo vznáší po kamenitých cestičkách. Před sochou Panny Marie vyslovila překrásnou modlitbu plnou lásky a důvěry v Nebeskou Matku. Celá skupina zůstala na kopci asi dvacet minut v tichosti a potom společně sestoupila, aby všichni byli v 17 hodin na společném modlitebním programu v kostele sv. Jakova. A přitom se s Joëlle stalo něco podivného: pocítila jak ji nějaká ruka dusí, a to právě, když přijala svaté přijímání. Slyšela, jak jí nějaký vyčítavý hlas napomíná: „Chtěla jsi dítě – máš dceru. Chtěla jsi zaměstnání – dostala jsi ho. Zmlkneš už konečně? Když je chladno, máš v bytě teplo. Když máš hlad, máš vždycky něco na talíři, když sněží máš teplé oblečení. Zmlkneš už konečně? Teď už je toho opravdu dost!“ Joëlle byla hluboce rozrušená. Ten večer o tom hovořila s otcem Fabiánem, který jí řekl, že v Hostii je Bůh sám, že On nám přeje dobro, a že to jistě nepochází od Něj. Řekl jí, ať se modlí k Bohu a ať ho prosí, aby ji pomohl plnit jeho vůli. To ji uklidnilo.

Dalšího dne, tedy 19. října, jsme se rozhodli, že se půjdeme pomodlit Křížovou cestu stoupajíc až k velkému kříži na hoře Križevac. Starší osoby a Joëlle se modlily Křížovou cestu s důstojným pánem Olivierem v údolí, zatímco skupina za mírného deště po ještě kluzčím a těžším terénu než předcházející den, vystupovala na Križevac. U každého zastavení jsme se dlouho modlili za všechny naše úmysly. Luc nám navrhl, abychom se v modlitbách sjednotily s skupinkou těch, kteří nemohli na horu a abychom se Křížovou cestu modlili zejména za Joëlle, abychom pro ni vymodlili zvláštní milosti. A proč ne i uzdravení? Vždyť u Boha není nic nemožné.

Byla to velmi intenzivní Křížová cesta, hluboká modlitba při které jsme rozjímali o všech Kristových mukách, které On snášel za naše hříchy. Trvala od 9 do 15 hodin. V 17 hodin jsme byli znovu na modlitbách v medžugorském farním kostele na večerním programu. Tu se stal velký zázrak. V okamžiku, kdy Joëlle přijala sv. Hostii, viděla kněze a jeho bílou albu. Překvapeně se podívala vzhůru a uvědomila si, že vidí světlo, vysoký strop kostela, vitráže. Jako by byla vyhozena z černého závoje a cítila se špatně.

Řekla Claudii, která stála vedle ní: „Prosím tě, odveď mně odtud, není mi dobře“. Když vyšly ven, řekla Joëlle Claudii: „Vidím světlo!“ Šly k sakristii odkud právě vycházel otec Olivier. Ptal se jich: „Co vy tu děláte?“ Joëlle mu odpověděla: „Já vidím!“ Otec Olivier byl hluboce dojatý a doporučil jim, aby se vrátily do kostela, kde právě končila třetí část růžence.

Lidé vycházeli z kostela a my jsme obklopili Joëlle. Kněz jako pravý pastýř jí doporučil, aby děkovala Bohu, potom šli společně ke stupňům před hlavním oltářem, poklekli a děkovali Bohu za veliký dar, který jí právě udělil. To gesto nám připomnělo úryvek z Evangelia, kde Ježíš uzdravil deset malomocných z nichž se jenom jeden vrátil, aby poděkoval. Potom jsme šli k soše Panny Marie, abychom i jí poděkovali za její přímluvu. Potom jsme se vrátili na penzion. Několik žen z Itálie, jako i několik poutníků z Plymoutha nám říkalo, že stáli za Joëlle, když byla u přijímání a že z ní vycházela silná vůně růží. Joëlle nám potom přiznala, že jí ta vůně růží provázela celé dny a že jí stále ještě cítívá. Vincianne, která byla na mši se mezitím už vrátila na penzion a nevěděla o tom, jakou milost dostal její matka. Musím zdůraznit, že Joëlle nikdy ještě svoji dceru neviděla očima, protože byla slepá již 42 roků. Otec Olivier, přeplněný štěstím, běžel napřed do penzionu a vyzval všechny, aby sestoupili do předsíně, že jim chce sdělit jednu dobrou zprávu. Když přišla Joëlle, všichni poutníci už byli shromáždění. Joëlle vstoupila, uviděla svoji dceru a optala se jí: „Umyla jsi si ty vlasy?“ Vinciane si ničeho nevšimla. Odpověděla: „No, ano. - Ale proč jsme vlastně všichni museli přijít sem dolů?“ Joëlle jí odpověděla: „Cožpak opravdu na mně nevidíš žádnou změnu?!“ Vinciane se podívala a řekla: „Ne“. „Podívej se přece lépe“, řekla jí matka, a Vinciane vykřikla: „Ty vidíš!“ Jaké pohnutí! Radostí padla jedna druhé do náručí a tak zůstaly nějakých 5 minut. Vinciane později přiznala: „Nepřestávala jsem se modlit, aby se matce vrátil zrak a řekla jsem Panně Marii, že neodjedu z Medžugorje dokud nezačne vidět. Jaká podivuhodná víra! Maria slyší volání svých dětí. Celá skupina byla naplněná štěstím a v modlitbách děkovala Pánu a jeho Matce Marii. A i když už bylo deset hodin večer, šli jsme s Joëlle včele k Modrému kříži, na místo, kde se Panna Maria pravidelně zjevuje Mirjaně a Ivanovi.

Nemohu zakrýt hlubokou radost, jakou cítíme, kterou jsme dostali, jako drahocenné znamení k dvacátému výročí existence naší modlitební skupiny. To je opravdu znamení, které nám dává Maria, naše Matka, znamení, které nám pomáhá, abychom vytrvali. Maria nás vede, dodává nám sílu, drží nás za ruku, má nás ráda a přeje si, aby se skrze modlitební skupiny šířila poselství, která nám dává už téměř 30 roků.

Když jdeme na pouť do Medžugorje, nastupujeme do Mariiny školy ve které nás Ona vede ke svému Synu Ježíšovi. „Pro lidi je to nemožné, ale u Boha je vše možné“ (Mt 19,26). Christiane Claessens

Škola Panny Marie : všechno dělat srdcem

1. každodenní modlitba růžence; 2. četba Bible nejméně 5 minut každý den; 3. sv. zpověď jednou měsíčně; 4. Mše svatá, každou neděli a pokud možno i častěji během týdne; 5. půst o chlebu a vodě dvakrát týdně, nejlépe ve středu a v pátek.

Tato Mariina škola je cestou svatosti. To je zlatá nit všech modlitebních skupin Marie – Královny Míru.

Z temnoty na světlo

Dopis uzdravené Joëlle přátelům

Drazí přátelé,

Chci se s vámi podělit o to, co se stalo po uzdravení 19. října 2010 v Medžugorji.

Když jsem ten první večer vyšla z medžugorského kostela, rozpoznávala jsem světlo a tváře lidí: viděla jsem. Viděla jsem, jak se jejich oči a rty pohybují. Jak plynuly dny, zrak se pomalu a postupně zlepšoval. Dnes děkuji Pánu, že mne neuzdravil naráz; to bych nemohla unést. Při návratu do Švýcarska jsem z autobusu vnímala nějaké „neučesané stromy“. Moje přítelkyně Claudie mi řekla, abych jí to ukázala až zase uvidím něco takového. Uplynulo několik minut, autobus jel, a já jsem konečně znovu uviděla jeden neučesaný strom… „To je palma!“ vysvětlila mi Claudie. Jen si představte, jak by vám bylo, kdybyste se probudili po 42 letech. Nic není jak bývalo. Přátelé z modlitební skupiny se ke mně chovají překrásně. Dodávají mi sílu k tomu probuzení k hledění do Světla.

Když jsem se svrátila do Švýcarska, znovu jsem se seznámila se svými dvěma bratry, sestrou, rodiči. Když se setmí, to je pro mě odpočinek. Život vypadá jako dříve. Nepřestávám se modlit k Ježíšovi a Marii. Lásku k nim ve mně probudili moji rodiče a já tu štafetu předala své dceři Vinciane, která se mnou byla v Medžugorji.

V prvních dnech, když jsem viděla veliké domy v Lausanni, desetipatrové budovy, svíral se mi žaludek, potila jsem se a bylo mi na zvracení. Nechtěla jsem ani vycházet ven ze strachu před pohledem na ty veliké domy… Stejné to bylo i s lidmi: každé setkání ve mně probouzelo strach nebo rozladěnost. Ať už to bylo jak bylo, neztrácím důvěru, protože jestli mi Ježíš skrze Marii vrátil zrak, jsem přesvědčená, že mi dá i milost, abych se vyrovnávala s těžkostmi, které provázejí moje uzdravení. Víra, trpělivost, statečnost a důvěra jsou milníky, kterých se držím na své životní cestě. Jsem si jistá, že Ježíš vždycky dokončuje svoje dílo, On, který se vždy projevuje diskrétně a dobrotivě.

Dnes už rozlišuji barvy. Vidím veliké předměty, jako domy, stromy, zelené plochy, automobily, vidím naší kočku, schodiště, slunce a lidi. Vrátila jsem se do práce, a domácí práce vykonávám snadněji. Vinciane se raduje z proměny, která se děje s její matkou a říká, že u nás vládne Boží mír!

Zůstávám s vámi v modlitbách.

Joëlle Beuret-Devanthéry

Lausanne, 19. listopadu 2010.

P. S. Ještě něco, co vám pomůže pochopit co prožívám:

Lidé mi vždycky říkali, že mám štěstí, že nevidím ten ošklidý a šedivý svět. Říkali mi, že lidé jsou zlí. Představovala jsem si, že je země šedivá. Že lidé jsou nějaké šedivé hole, že slunce svítí skrz hustou mlhu, že je i voda, kterou piji šedá a kalná. Jak jsem jen byla překvapená, když jsem odhalila překrásnou pestrovbarevnou přírodu, usměvavé lidi, překrásné slunce na modrém nebi, všechno tak milé a plné a souladu! Sláva Ti, Bože!

Představovala jsem si, že na zastávkách jsou lidé namačkáni jako sardinky v konzervě, a to mne vyčerpávalo. Dnes pravidelně ušetřím čtvrt hodiny, protože najdu cestu, kterou projdu mezi lidmi, a tak se rychleji dostanu do metra. Panna Maria mne vede a drží mne za ruku, ukazuje mi cestu. Díky Ti, Maria!

Nevěřící Tomášové z mého okolí říkali, že to není možné. O několik dnů později, mi volali a řekli, že si to všechno dobře rozmyslili a že v tom zázraku vidí Boží pomoc.

Mohla bych vám toho vyprávět ještě mnoho, ale bylo by to příliš dlouhé.

Už jsou známé výsledky nějakých menších prohlídek. Levým okem vidím světlo, pravým ještě lépe. V prosinci – 8. 12. 2010 – jsem objednaná k jednomu profesorovi oftalmologie v Bazel. Napíši vám potom více. Zůstaňme spojení v modlitbách. Děkujme Panně Marii, naší Královně Míru a jejímu Synu Ježíšovi, který říká: Nevejdete do Království nebesského, nebudete – li jako děti… Toto uzdravení mi dalo duši dítěte, pohled dítěte, které přešlo z noci do Světla! Pane, všechno je od Tebe, všechno je pro naše štěstí, a všechno se k Tobě vrací.

 


Aby Bůh žil ve vašich srdcích, musíte milovat.