Rozhovor s kardinálem Christopfem Schönbornem

Se zvláštní vděčností vzpomínám na Podbrdo a Križevac

Other languages: Čeština, Hrvatski, Italiano, Polski

Na přelomu roku 2009, 2010 vídeňský arcibiskup, kardinál Christoph Schönborn prvně navštívil Medžugorje a komunitu Cenacolo, která zde již roky působí. Kardinál chtěl navštívit místo ze kterého vzešly mnohé „dobré plody“. Medžugorje je pro něj „škola normálního křesťanského života ve které se učí věřit v Krista, modlit, žít z Eucharistie, praktikovat lásku k bližnímu, upevňovat to podstatné v každodenním křesťanském životě“, jak pohlásil kardinál v jednom rozhovoru bezprostředně po svém návratu do Vídně.

Ke kardinálovu rozhodnutí navštívit Medžugorje došlo v létě 2009 při příležitosti jeho pobytu na tradičním výročním setkání „Festa della vita“ v komunitě Cenacolo v Saluzzu. Protože věděl o hlubokých spojitostech mezi Cenacolem a Medžugorjí, pocítil potřebu navštívit to místo ze kterého se komunita rozšířila do celého světa a kde tak viditelně působí síla vzkříšení Páně. Stejně jako nesčetní poutníci z celého světa si i on přál na tom místě se modlit a udělat si čas na mlčení a rozjímání. Požádali jsme ctěného kardinála o rozhovor při příležitosti třicátého výročí zjevení Královny Míru.

Eminence, velevážený pane kardinále, děkuji vám, že jste přistoupil na rozhovor pro radiostanici „Mir“ Medžugorje a pro měsíčník „Glasnik mira“.
Radiostanice „Mir“ byla založena před šesnácti roky a dnes svými vlnami „pokrývá“ BiH i Corvatsko, a prostřednictvím satelitu a internetu, celý svět. Měsíčník „Glasnik mira“ vychází šestý rok. Okruh jeho čtenářů stále vzrůstá, jak v chorvstkém národě tak i mezi poutníky, kteří přicházejí do Medžugorje.
Je to již přes rok, co jste navštívil Medžugorje kromě jiného i proto, abyste se setkal s poutníky z celého světa, kteří v Medžugorji modlitbou oslavují Silvestra, přechod ze starého do nového roku. Bylo pro mne velikou radostí, že jsem Vás mohl provázet na pouti a prožívat radost, kterou byly naplněny ty dny v Medžugorji. Když se dnes v myšlenkách vracíte do těch dnů, které jste ztrávil v Medžugorji, můžete nám říci na co zvláště a rád vzpomínáte?

Vzpomínám velmi rád a živě na všechno, ale zvláště vzpomínám na eucharistickou půlnoční slavnost v medžugorském farním kostele s přibližně desetitisíci poutníky. Příchod nového roku takto prožívaný s poutníky s celého světa, byl rozhodně něčím mimořádným.

Vzpomínám s velikou vděčností na setkání s otci františkány – s panem farářem a jeho spolubratry. Jako dominikán mám k františkánům zvláštní vztah.

Se zvláštní vděčností si připomínám výstupy na Podbrdo a Križevac. Na oba rozhodně těžko přístupné vrchy – na ten druhý, na Križevac, jsem vystupoval spolu se sestrou Elvirou – z komunity Cenacolo, to byly pro mne zvláště silné zážitky. Komunita Cenacolo, kterou znám již dlouhou dobu, na mne působila ještě více, když jsem vše prožíval zde v Medžugorji. Také Majčino selo ve mně zanechalo živé vzpomínky. Setkání s Marijí Pavlović, Mirjanou Soldo, Ivankou Elez a Vickou Mijatović se mi vryla hluboko do srdce a s velkou vděčností vzpomínám na mimořádnou pohostinnost v jejich domovech.

Zvláště a s velikou vděčností vzpomínám na čas, který byl sice velmi krátký, který jsem ztrávil v jedné z řady zpovědnic. A především a nadevšechno, vzpomínám na to, co je mi těžké vyjádřit, a to je tajemství Medžugorje – proč sem lidé přicházejí. To je to, co jsem i v Lurdech mnohokrát zažil: Ona je tu, Panna Maria je tu. Ona je lidem tak blízko skrze svoje mateřství, skrze svoji dobrotu. Věřím, že právě ta její blízkost, kterou můžeme všude cítit, je to, co spojuje všechny mé vzpomínky. Jsou zvláštní místa, kde je možné tu její blízkost zvláště prožívat. Já věřím, že je tajemstvím Medžugorje právě samotná Panna Maria.

Často jste v rozhovoru říkával, že modlitební skupiny vzniklé v Rakousku díky Medžugorji první obrátily vaší pozornost k tomuto místu, takříkajíc, seznámily vás s ním. Jaký jste měl na začátku dojem, když někdo připomněl Medžugorje?

Moje první setkání s Medžugorjem se uskutečnilo již počátkem osmdesátých let, kdy v našem klášterním kostele v centru Vídně vznikla mezinárodní modlitební skupina. Já jsem řeholník, dominikán, a do té doby jsem o Medžugorji neslyšel. Viděl jsem, že se tam lidé zvláště živě modlí, a to každý týden, neúnavně celé hodiny. Kromě jiného se modlili mariánský růženec, zpívali srdcem, slavili eucharistii, klaněli se před vystavenou Nejsvětější svátostí oltářní. Nějak jsem získal dojem, že pro ty lidi není nikdy příliš modlitby, není to pro ně nudné. Přicházejí věrně a vytrvale každý týden, až dodnes. To je právě znamení, které svědčí o opravdosti. Protože, kdyby to byl jen oheň na slámě, už by dávno dohořel.

A za tu dobu máme po celém Rakousku modlitební skupiny, které vznikly díky Medžugorji. Všechny mají společné to, že se v nich lidé snaží žít prohloubený křesťanský život, prozářený Eucharistií. Často slyšíme i svědectví o uzdraveních, kterými bývají lidé obdaření. Před dvanácti roky jste církevně uznal a doporučil sdružení „Oase des Friedens“, společenství, které provází a podpírá medžugorské modlitební skupiny v Rakousku. Co můžete říci o těch plodech ve vaší zemi?

Plody, kterých je rozhodně mnoho, zná jedině Bůh sám. Ale rozhodně bylo i mně dáno, že některé z nich znám a zažívám, například věrná a pevná kněžská povolání, která vzešla právě z Medžugorje. Zažil jsem svědectví o obrácení: Mohl bych vyjmenovat příklady rodin, které nejen že si upevnili v Medžugorji víru, ale i některé své krize překonaly až dojemným způsobem s pomocí Medžugorje. Vzpomínám na jednu rodinu – manželé sami podávají to svědectví – která by bez poutě do Medžugorje rozhodně nepřekovala jednu životní krizi, a to děti v té rodině byly ještě relativně malé. Dnes už mají všechny děti vdané a ženaté, jsou praktikující věřící a jsou věrní Církvi. Nedávno při jedné příležitosti všichni putovali do Medžugorje poděkovat Panně Marii.

Mohl bych vypočítávat plody uzdravení ze závisloti na drogách. Už před mnoha roky jsem poznal mladíka, který přijel do Medžugorje autobusem a od té chvíle už nikdy nevzal drogu. A mohl bych vyprávět mnohé osobní zážitky. Uvedu jeden z mnoha. Čekal jsem na vlak v jednom malém místě. Hlídač nádraží mne poznal a začal mi vyprávět svůj životní příběh: Žena mu zemřela na rakovinu, on nebyl věřící, byl zoufalý. Přátelé ho pozvali, aby jel s nimi do Medžugorje. Nemohl odolat, aby mi s nadšením nevyprávěl o tom, jak se jeho život změnil, jak víra, kterou našel ho dále vedla životem.

Medžugorská poselství nám neříkají nic nového – modlitba, půst, obrácení, usmíření, mír. Mnozí lidé v nich vidí aktualizaci novozákoních výzev pro naší dobu. Sdílíte i vy ten názor, že se v naší době Nebe o nás zvláštním způsobem zajímá?

Věřím, že v této zvláštní době dostáváme i zvláštní pomoc. Když myslím konkrétně na Rakousko a na to jak víra za několik posledních roků zeslábla, právem musíme spoléhat na velikou pomoc nebe.

Medžugorská poselství, díky Bohu, nejsou originální. Kdyby se tady jednalo o nějaké senzace, všechno by jistě už odumřelo, protože není možné každý týden, každý měsíc, každý rok dávat senzační poselství. Pro mne je zajímavé, že poselství nakolik je znám, ta která jsem četl, jsou velmi prostá. Jsou takříkajíc abecedou křesťanské víry: stálá výzva k modlitbě, k obrácení, k půstu, k usmíření a k míru. A pokaždé se opakuje: „Děkuji vám, že jste přijaly mou výzvu!“ Myslím, že nezávisle na tom, jaký bude konečný úsudek Církve, je jedno jisté: Po celém světě miliony lidí čtou tato poselství a vidí v nich volání Matky Boží určené právě jim, pro jejich život. A i když každý měsíc lidem připomínají, aby se modlili, aby se obraceli, aby se usmiřovali, a aby milovali Pannu Marii, co můžeme prožívat lepšího? To nám rozhodně nemůže uškodit. Proto v těchto poselstvích vidím určitý druh školy následování Ježíše. Maria nás prosí, abychom se dívali na jejího Syna, abychom Jeho poslouchali, abychom Ho následovali. „Učiňte to, co vám On řekne“, jsou první Mariina slova určená lidem. „Učiňte to, co vám On řekne“, je výtah medžugorských poselství.

Pro mnohé poutníky se právě obyvatelé Medžugorje stali svědky víry. Jejich rodinná modlitba, které se zejména zpočátku mohli zůčastňovat i poutníci, se stala počátkem jejich náboženské cesty. Můžete dát nějaký zvláštní vzkaz farníkům Medžugorje a šířeji obyvatelům Bosny-Hercegoviny a Chorvatska?

Pro mne je dojemné, že se na začátku, poselství vztahovala právě na farnost. Zdá se mi, že si Nebe přálo, aby jeho „nástroj“ byl připravený. Protože bude-li toto místo zářit něčím zvláštním, pak i jeho obyvatelé na tom musí mít podíl. Tak tomu bylo i se svatým farářem arsským, zažil milost, že se nejdříve obrátila farnost Ars. ”Ars ne plus Ars”, řekl arský farář po několika letech. Ars už není Ars, Ars se změnil. I v Medžugorji, jak jsem slyšel, bylo mnoho lidí vzájemně rozhádaných. A jak se může šířit mír, který nám Matka Boží, Královna Míru klade na srdce, když ho samotní obyvatelé nežijí? Proto se mi zdá, že je toto skutečně krásná Mariina pedagogika, kterou Ona nejdříve připravuje samotnou vesnici, farnost, pro její skužbu. A teď jsou obyvatelé Medžugorja obrácení ke světu a konají svoji misi. A za to jim musíme z celého srdce poděkovat, že se dali k dispozici a stali se „nástrojem“ Královny Míru.

V listopadu tohoto roku je plánováno v naší katedrále ve Vídni čtvrté modlitební setkání za mír, kterého se zůčastní i někdo z medžugorských vizionářů. Děkujeme vám jménem všech přátel Medžugorje, že jste schválil to setkání. Máte nějaký zvláštní důvod k tomu, že jste otevřel brány katedrály?

Katedrála je, jak je možné říci, srdcem Rakouska. Ona je s Mariazell srdcem našich kostelů. A toto veliké modlitební hnutí, které tak mnohým lidem v naší zemi přineslo veliké požehnání, musí mít místo v katedrále. Proto je to pro mne stejně jako pro naši farnost i pro katedrální kapitulu, pravá výsada, jestli se to modlitební setkání jednou do roka shromáždí právě zde k modlitbám vděčnosti, slavení a proseb. My, ve skutečnosti, máme být vděční, že se to setkání uskutečňuje právě v katedrále. Děkuji vám všem, kteří se na tom díle podílíte. Díky farnosti Medžugorje a všem věřícím a díky františkánům v Medžugorji.

S velikou radostí a vděčností na vás myslím, a ve svém srdci a modlitbě jsem velmi často s vámi.

(Připravili Christian Stelzer a Krešo Šego)

 


Aby Bůh žil ve vašich srdcích, musíte milovat.