Svědectví Candace Evans, New Hampshire (USA)

Other languages: English, Čeština, Deutsch, Français, Italiano, Polski

„ Jmenuji se Candace Evans, je mi 43 let a bydlím se svým mužem a devítiletým synem v New Hampshiru, USA. Moji rodiče, oba zemřelí, byli Židé. Matka byla ateistka. Doma jsme nikdy nemluvili o náboženství, takže ve svém dětství jsem nedostala duchovní výchovu ani vyučování, a později jako dospělá také ne.

V roce 1977 biopsie ukázala, že mám chronickou chorobu jater. Při této neléčitelné chorobě se životní funkce zhoršují tak, že játra, čím dál slabší, se stanou neschopnými filtrovat krev. Choroba pomalu postupovala až do roku 93, kdy se mi přihodilo mnoho věcí - žádná opravdu pozitivní! Pracovala jsem v noci, s postiženými dospělými. Jednoho večera při práci jeden člověk přerazil svůj vozík o má záda. To mě zanechalo totálně vyřízenou. Nemohla sem se pohnout bez velkých bolestí, zejm. na úrovni zad a nohou. Tou dobou jsem také objevila otok /grosseur/ v prsu. Konsultovaný lékař udělal biopsii a předepsal okamžitou ablaci prsu. Určil datum operace, ale předoperační krevní zkoušky vykázaly příliš vysokou míru enzymů v játrech, a tak mi řekl, že nemůže operovat, protože bych operaci nemohla snést.

Má játra začala /ještě víc/ chřadnout v důsledku poranění zad. Brzy jsem nemohla přijímat žádnou pevnou stravu, nemohla jsem ji strávit. Byla jsem velmi slabá a těžko se mi dýchalo. Netroufala jsem si vyjít ven víc než hodinu z obavy, že bych se nemohla vrátit. Má pokožka ztratila všechnu svou pružnost a byla žluto-šedavé barvy. Pak se mi zeslabil zrak a nemohla jsem už číst . Lékaři mě podrobili mnoha vyšetřením. Nakonec řekli, že už nic nemohou. Vrátila jsem se tedy domů a nemohla málem nic, než dívat se na televizi. Jednoho dne, krátce před velikonocemi 94 bylo vysílání o Medžugorje. Zprvu jsem tomu nevěnovala pozornost, vždyť se jednalo o náboženství a v tom jsem se vůbec nevyznala. Byla tam řeč o katol.církvi, o ex-Jugoslávii a o nějakém místě zvaném „Medžugorje“. Pocítila jsem naléhavou potřebu vědět o tom víc. Když jsem bez úspěchu prostudovala geografické mapy svého syna, našla jsem v jednom čísle „National Geographic“ fotografii kopce pokrytého kříži, s údajem „Medžugorje“. Byla jsem nadšená! Našla jsem! Když se můj muž vrátil domů, zvěstovala jsem mu, že tam musím jít. Vzal mě za blázna!

Telefonovala jsem na jednu katolickou faru, abych viděla, zda to místo znají. Odpověděli mi ano a řekli, že mě někdo zavolá. Za pár dní mě volala jedna dáma a řekla, že organizuje „poutě“ do Medž. Nevěděla jsem, co to je pouť, ale ona mi řekla, že jedou brzy. A já jsem jí tedy řekla, že chci jet také. To je všechno.

28. května 94 jsem tedy odlétala do Medž. Den na to jsme byli v medž.kostele sv. Jakuba, byl to úplně první kostel, do kterého jsem vstupovala. Neznala jsem nic z náboženských zvyklostí, tak jsem dělala jako všichni ostatní. Viděla jsem, jak lidé vstávali, aby šli k přijímání, a aniž bych věděla, oč jde, zakusila jsem velkou útěchu v přítomnosti Nejsv. Svátosti. Měla jsem pocit, být obalena pláštěm pokoje a cítila jsem se úplně ponořená do nádherného míru, jaký jsem předtím nikdy nepocítila. Bylo to tak krásné! Pár dní na to jsme jeli k otci Jozovi. Poslouchat ho, jak mluví s takovou láskou a vroucností o P. Marii, mi bylo tou nejkrásnější věcí na světě. Každému dal růženec a nádherný obrázek P. Marie. Potom se všichni hrnuli dopředu. V důsledku pokoje, který mě obalil během mše u sv. Jakuba, přidala jsem se k nim. Viděla jsem, jak se kněží modlili nad lidmi, z nichž někteří padali na zem. Pak P.Jozo se modlil i nade mnou a já také padla. Bylo to tak sladké, tak dobré, cítila jsem takové bezpečí, bylo to jako bych byla padla do náručí krajně milující matky. Už nevzpomínám na zbytek dne. Ale když jsem se další den probudila,všimla jsem si, že zmizela boule /grosseur/ na mých játrech / nakupenina tuku a zajizvených tkání/! Má pokožka byla normální! Necítila jsem už žádnou slabost, žádnou bolest: bylo mi dobře.

Zpět doma, manžel hned viděl rozdíl a byl z toho velmi šťasten. V násl.období jsem nechtěla nic než se modlit a poznávat Ježíše. Mnoho jsem o něm studovala. další rok o velikonoční vigílii můj muž, můj syn a já jsme byli pokřtěni a biřmováni v katolické církvi. Můj syn má ještě svou maminku, můj muž má ještě svou ženu a všichni tři máme velikou víru. Všichni tři jsme plni vděčnosti. Snažím se žít medž. poselství Gospy. Jsem jí tolik vděčná, že nás zve se modlit, postit, číst Bibli, přijímat svátosti usmíření a eucharistie. Všichni bychom rádi věděli, jak lépe žít, a sv. Panna nám dává odpovědi. Zve nás k nebi!“

 


Aby Bůh žil ve vašich srdcích, musíte milovat.