In memoriam Fra Slavko Barbarič, OFM

Projevy z pohřbu otce Slavka Barbariće

Other languages: English, Čeština, Deutsch, Français, Hrvatski, Italiano, Polski

Dr. fra Tomislav Pervan, provinciál hercegovských františkánů

(Po oslovení místního biskupa a všech přítomných se otec provinciál zaměřil na duchovní aspekty smrti otce Slavka. Potom hovořil konkrétně o jeho osobě.)

Pro nás všechny je tato smrt neočekávaným šokem. Tato předčasná smrt, jak by se vyjádřil žalmista, uprostřed mých dnů, v plnosti lidských sil. Jak je podle žalmisty součet našich dnů sedmdesát roků, a když jsme silní osmdesát, pak je těch padesát pět roků fra Slavka pod průměrem dnešního normálního lidského věku, který obvykle lidé očekávají, že prožijí na tomto světě. Přitom však já zde mohu klidně plným právem říci z vlastní zkušenosti, v čemž vy budete se mnou souhlasit, že je zde před námi jeden život, který lidsky řečeno představuje ne jeden, ale tři životy.

Ne dva, ale tři, protože tento život neznal únavu, oddech, odpočinek, nikdy neulehl před půlnocí a nikdy se nedočkal východu slunce ve svém pokoji. Stále se, jak praví žalmista, modlil: Probuď se, harfo a citero, probudím jitřní zoru, a vpravdě probouzel jitřní zoru svojí modlitbou, každodenním putováním na Kopec zjevení nebo na Križevac. Den po dni, rok po roce, za jakéhokoliv počasí vstával dříve než ostatní a šel se modlit. Dokázal říci, že jediný čas dne, který jemu jako knězi a člověku zůstává, je ten ranní čas, kdy po probuzení šel na své kopce, na kterých ho také zastihla předčasná smrt, prosté zastavení srdce. Srdce již dál nemohlo vydržet. A fra Slavko měl srdce, které se rozdávalo, do krajnosti.

Neměl čas myslet na sebe, na své zdraví, na nemoci, nikdy si nestěžoval na cokoli, že by ho cokoli zatěžovalo, a přesto měl křehké zdraví, zvláště když přišla zima, chřipky, různé záněty, což se negativně odráželo na jeho imunitním systému. Od obyčejných prací, které převzal a které ho každodenně vyčerpávaly, neuměl pro sebe najít odpočinek, a tak nesl svůj kříž, kříž Medžugorje již dvacátý rok, přinesl ho na svůj i náš Križevac a zde u paty Kříže našeho Pána postavil svůj kříž, aby byl oslaven na věčnosti. Tento jeho Križevac, na který pravidelně vystupoval, za jakéhokoli počasí, spolu s poutníky, aby zde u paty kříže měli zážitek z Tábora, se proměnil v jeho Tábor: Kalvárie Tábor, Križevac a Tábor se pro fra Slavka proměnily v to, čím byla Kalvárie pro Ježíše, slovy Janova evangelia: konečné oslavení Syna Božího. Až budu vyvýšen od země, všechno potáhnu k sobě ... Otče, oslavil jsi mé jméno ... Kříž jako konečné vítězství, kříž, který byl předznamenán Táborem. Pane, je dobré, že jsme zde ...

I Slavko zůstal tam u úpatí toho kříže zaslíbení, na Križevaci, když nesl své vlastní kříže, kříže nesčetných poutníků, kříže Medžugorje, kříže svého národa, Církve i této provincie. Zesnul tak jako jeho Pán. Ne na posteli ani na lůžku, ne obklopen bratry nebo nejmilejšími, nýbrž pod křížem, na chladném hercegovském kameni. Kolik je v té smrti symboliky? Fra Slavko: přinesl jsi svůj kříž sem pod kříž Páně, zanechal jsi ho zde, abys i ty pak ve své smrti přitahoval nás všechny v tak velikém počtu sem; od místního biskupa, celé provincie, tolik dalších bratří kněží, věřících, poutníků, kteří překonali tisíce kilometrů, aby ti řekli nashledanou a díky. Smrt je jako přitažlivý bod, který nás všechny shromažďuje v jedno, ve kterém jsme všichni sjednoceni.

Drazí bratři a sestry! Co říci na tomto místě o tomto naplněném životě? Znám ho již odedávna, od dávného roku 1961. Poprvé jsem se s ním setkal na primiční mši fra Dobroslava Stojiče a fra Gojka Muse na svátek sv. Štěpána v roce 1961. Tehdy jsem již zakončil první třídu gymnázia visockého semináře a on se do semináře teprve hlásil. Seznámili jsme se. Řekl mi ten kostnatý chlapec, že je přijat do semináře a že půjde do Dubrovníku. Potom jsme vyrůstali společně v této provincii, provázeli jsme se, podpírali, pracovali společně, zvláště když jsem byl farářem zde v Medžugorji, těch šest let za komunizmu, kdy bylo potřeba nést s Boží pomocí všechno to, co od nás vyžadoval okamžik milosti od prvního dne zjevení, kterým se začal bořit komunistický svět a bezbožecký systém a začala svítat jitřenka nové svobody pro svět i pro chorvatský národ.

Veliký francouzský myslitel a spisovatel Leon Bloy, konvertita, horlivý katolík, vyslovil krásnou myšlenku, o které řekla první žena-spisovatelka ve francouzské Akademii Nesmrtelných, M. Yourcenarová, že je to jedna z nejkrásnějších vět francouzské knižní tvorby, a ta věta zní: "Je jen jedno neštěstí - nebýt svatý." To prohlášení nás leká, ale nemáme právo se bát toho výroku. Člověk je natolik svatý, nakolik si to přeje. Na nás záleží, abychom byli svatější. Lepší než to, co jsme. Právě dnešní slavnost k nám jasně promlouvá Božím hlasem. Mluví k nám ve všech událostech, které kolem nás probíhají, které se dějí. Mluví k nám skrze historii i skrze jednotlivé osoby. A Kristus jako Král řekl nahlas a jasně: "Přišel jsem vrhnout oheň na zem ..."

Co jiného chtělo a chce Medžugorje, neboli Matka Boží skrze Medžugorje a svoji přítomnost v dnešním světě? Jen jedno jediné: zavést Boží kralování na zem, přeje si, aby se rozšířilo to, co Kristus přišel přinést tomuto světu. To je shrnuto v jedno: Bůh je Král. Kristus je Král nás všech. Člověk je jenom slabý tvor, nic víc. Co chtěl náš fra Slavko dokázat všemi modlitbami, nespočetnými adoracemi a kázáními, přednáškami a články? Jenom jediné: Ježíš je můj Bůh, Jemu se klaním, pro Něho žiji, On je moje všechno! Jenom Jemu sloužím, Jemu se klaním, ale i v bratru člověku. Per Mariam ad Jesum, per Jesum ad Mariam! Skrze Marii k Ježíšovi, ale i skrze Ježíše k Marii! Měl inspiraci v Kristu a ve Františkovi.

Kristus nic nenapsal, jen rozséval slovo, které zapsali učedníci. Kristus věděl, že jen něco padne na úrodnou půdu, a v životě fra Slavka se ta slova plně uskutečnila. Padla na plodnou půdu víry, srdce, odevzdanosti, kterou do sebe nasál v rodném domě, a tato setba přinesla stonásobnou úrodu. Potom to byla podoba sv. Františka, která ho plnila nadšením. František, jako Kristus, mistr nás všech. František, největší mezi velikými, ten, který svůj šat boháče hodil na hlavu otci, bohatému obchodníku s látkami, ten, který miloval chudobu kvůli chudobě.

To byla i pro našeho fra Slavka každodenní inspirace: nic nevlastnit, vše rozdávat, být jako Pavel všem vším, jen aby některé pro Krista získal. Měl takříkajíc vždycky děravé kapsy, rozděloval vpravo i vlevo, neptal se, co kdo je. Složil zkoušku víry z dnešního evangelijního čtení, protože byl ztělesněná láska k člověku i k Bohu. Chtěl být paprskem světla v noci tohoto světa. Fra Slavko měl v sobě vášeň k Transcendentálnímu, k Věčnému. My víme, že několik paprsků nezahání noc, že několik vln nerozbouří oceán, ale když člověk jako fra Slavko obdivuje květ nebo kousek chleba, o který se dělí s chudáky, pak se svět již mění k lepšímu. To nám právě hlásá dnešní evangelium o konečném setkání s Pánem při posledním soudu v soudný den, které fra Slavko doslova pochopil a žil.

Kdyby Pán vzkázal: poslouchej, fra Slavko, zítra zemřeš, věřím, že on by ani chvilku nepřestal s tím, co každodenně činil, protože vše, co konal, mělo jenom jeden cíl: oslavit Boha, sloužit Jemu. Nedopřál by si žádný oddech, aby si promyslel svůj život. Neustoupil by od výstupu na Križevac, neustal by od modlitby a klanění, neustal by od dávání rad tak mnohým, od návštěv u nejubožejších. Kdyby snad Pán nám poslal takový vzkaz, pravděpodobně bychom se zavřeli do svého pokoje, pokoušeli bychom se ještě jednou projít svůj život, využít maximálně čas milosti. Pravděpodobně bychom se nad tím Božím slovem zamysleli, probírali bychom si vše a snažili bychom se žít intenzivně. Ale fra Slavko by po takových slovech Páně jedině pokračoval v tom, jak žil. Stravoval se pro Boha a člověka.

Ptali se jednou jednoho světce, proč on nikdy necítí strach, proč se nebojí. Odpověděl ten světec: protože myslím každodenně na svoji smrt. Lidé prožívají strach, protože se bojí všeho kolem sebe a o všechno, co vlastní. Přitom postaven tváří v tvář smrti stává se člověku všechno zbytečné. Smrt udává životu pravá měřítka, to jasně ukazuje, čím člověk musí žít a čerpat sílu. Myšlenka na smrt by měla každému z nás darovat novou dimenzi. Žijeme krátce a je potřeba si pro sebe ponechat jasná znamení, signály, ukazatele lásky. Stopy, které si druzí rádi připomínají, stopy a cesty, po kterých se mnozí mohou vydat. Ježíš věděl, že nastává jeho doba, a protože miloval své, které vzal z tohoto světa, do krajnosti je miloval, vzal ručník a umývadlo a umýval učedníkům nohy. Nohy jsou nejšpinavější částí člověka. Ve své lásce se Ježíš dotkl pošpiněných, ale i zraněných lidských nohou, dotkl se Achillovy paty každého člověka.

Co pak říci o stopách, které za sebou zanechal fra Slavko? Prošel touto zemí a konal dobro, hlásal Ježíše Krista, kázal evangelium, slavil eucharistii, klaněl se Kristu v eucharistii a na kříži, dotýkal se přitom bolavých míst v člověku, lidské Achillovy paty. Přitom fra Slavko nezůstával jenom u slov. Proměnil slova ve skutky, zapomínal na sebe. Rozdával se do krajnosti právě těm, kteří nejvíce potřebovali pomoc. Byl duchovní i hmotný pomocník, přítel tak mnohých a nesčetných. Zanechal svoje nesmazatelné stopy, na sebe obrátil Ježíšova slova: "Jako Otec miloval mne, i já jsem miloval vás." A "Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele." Fra Slavko položil svůj život za všechny, zvláště miloval ty, které nikdo nemiloval, kteří jsou opuštěni, které hrozně zranil hřích a lidská nenávist. Utěšoval, vnímal rány, pomáhal a přijímal. Nemyslel na sebe. A proto tak brzy odešel, protože se všem rozdal.

Náš drahý fra Slavko! Jsme vděčni Bohu, že jsme tě měli. Jsme Mu vděčni, že tě povolal do tohoto františkánského společenství. Jsme Mu vděčni za všechny dary, kterými tě obdaroval a které jsi maximálně využil. Jsme vděčni tvé rodině, která tě darovala této provincii, ve které budeš jednou z nejzářivějších postav. Věříme, že v tobě máme v nebesích přímluvce a pomocníka a hojitele všech těch ran, které tísní tento národ a tuto Církev, a současně i smiřitele, který vyprošuje Kristův mír, mír Krista Krále pro nás všechny.

Jsme přesvědčeni, že jsi se mohl s Pánem sejít tváří v tvář, z očí do očí, když jsi předstoupil před jeho trůn, právě tak, jak nám to říká dnešní evangelium, které je čteno na slavnost Krista Krále. Prošel jsi jeho školou služby, ne panování, rozdávání, ne hromadění, krajní chudoby, ne bohatství. A proto jsme přesvědčeni, že On je ti odměnou. A nesčetní lidé po setkání s tebou budou moci říci: "Chvála Bohu, že existovala taková bytost jako fra Slavko. Chvála té bytosti, skrze kterou mne Bůh miloval." A ty, fra Slavko, jsi mohl ve svém životě říci souhlasně: "Je tolik bytostí, ve kterých jsem si já zamiloval Boha, skrze které se mi stali bližší Bůh, Ježíš a Maria."

Shořel jsi ve službě Marii, Ježíšově Matce, ve službě její přítomnosti zde i v celém světě. Byl jsi hlasatel a šiřitel úcty k ní, která u tebe byla vždy kristocentrická. Jsme přesvědčeni, že Církev Kristova ti to nikdy nezapomene. Svatý Jiří se vyjádřil takto: "Není třeba oplakávat zesnulé, ale být vděční, že jsme s nimi žili a že jsme s nimi i nadále spojeni. My věříme, že oni jsou v Bohu, a kdo je v Bohu, ten je spojen s celou Boží rodinou." S tou myšlenkou vyjadřuji soustrast tvé matce Lucii, bratřím, sestrám, celé rodině a děkuji tvému domu, že nám tě dal a že jsme tě měli.

A na závěr, náš drahý fra Slavko, bych tě o jedno poprosil: odpusť nám všem, jestli jsi byl v našich očích a z našeho pohledu nepochopený. Byl jsi a chtěl jsi být až do krajnosti vir catholicus, apostolicus, franciscanus, vir Croata hercegoviniensis, tedy ryze katolický, apoštolský, františkánský a ryzí hercegovský Chorvat. Šel jsi před námi, často nepochopený. Myslel jsi dále než ostatní právě jako ten mytický Prométheus, ten který myslí napřed a vymýšlí nové. Přitom jedno zůstává jasné a názorné: Podle jejich skutků je poznáte. Tvoje dílo je viditelné a trvalé, protože je utkáno a vytvořeno při modlitbě, na kolenou, při hledání Boží vůle skrze znamení času. Odešel jsi z našeho středu, ale zůstaneš s námi trvale spojen v našich srdcích. Proto ještě jednou díky ti za všechno a odpočívej v pokoji svého Pána, ve stínu medžugorského kostela, Križevace a Kopce zjevení. Amen.

Fra Ivan Landeka, bývalý medžugorský farář, mimo jiné řekl:

Byl jsi přítel válečných sirotků a vdov, zajatců, ochránce odmítaných a ztracených, takových, před kterými se my ostatní nejraději klidíme (skupina takových lidí tě přinesla dnes sem před oltář), lékařem jsi byl těch, od jejichž uzdravení dávali již ruce pryč lidé i odborníci. Ty jsi vracel naději a dával životní šanci těm, kterým se pravidelně nedává. A hle, zázraky! Pravidelně jsi měl pravdu. Kvůli takovým jsi se nikdy a nikomu nebál zaklepat na dveře a prosit. A bylo ti otevřeno.

Za pouhých padesát roků jsi prožil několik dost dobře naplněných životů.

Drahý fra Slavko! Ve tvém životě nebylo jen stoupání, dostával jsi i rány. Vím, že tě zraňovali v posledních letech, zvláště v poslední době. Zraňovali tě lidé zblízka i z dálky. Vím, že tě to bolelo a že jsi trpěl. Někdy jsi i trochu couvl. Ale kromě kratších komentářů jsi všechno nechával času a Soudci spravedlivému.

Magdalena Paji

(hovořila za "Majčino selo", dětskou vesničku s válečnými sirotky, kterou založil a budoval otec Slavko)

Drahý fra Slavko, my na tebe stále ještě čekáme! V pátek po křížové cestě jsi se měl vrátit do Majčina sela. Nevím, jestli jsi chtěl vidět jenom někoho nebo nás všechny. Ale pohleď na nás všechny zde v tomto zástupu bolesti. Vždyť i malá Maja z Bjelovaru přijela, jsou zde i Boris i Toni, jako zázrakem mlčí, a teta Růženka za vás přidá ještě jeden zdrávas.

Dlouho jsme v pátek do noci zůstali užaslí a stále se ptali, proč a kam jsi odešel, a viděli jsme rozrušené sestry, jak místo odpovědi jen hluboce mlčí.

Někteří z nás ani nemyslí na to, co se skutečně stalo, někteří si ani tvoji podobu nechtějí připomínat, ale v nás všech je vedle bolesti a jakéhosi tichého vzdoru stejné přání, přání říci ti naše veliké díky.

Díky, fra Slavko, že jsi měl ten nápad založit Majčino selo, díky, že jsi se nebál přijmout nás takové rozdílné. Díky, protože jsi nás učil statečnosti v životě a nechával jsi nás na Podbrdu, abychom se předmodlovali desátky, když jsme ještě modlitby slabikovali. Díky, že i my jsme viděli, že hračky jsou barevné, že Nutela je sladká a že na houpací prkno musí být dva. Díky, že i my jsme se mohli k prvnímu svatému přijímání obléci do bílého jako ostatní děti. Díky, že jsi nás naučil, jak milovat Pannu Marii a jak se modlit k Bohu, díky, že i přese všechno jsme i my odhalili, co znamená slovo láska. A zatímco všichni ostatní při setkání s námi říkali: čas všechno zahojí, ty jediný, a nyní i tvoje smrt, jsi nám řekl, že čas je jen pouhý spolupoutník, zatímco jediná láska hojí a léčí všechno.

A jako stačil okamžik smrti, aby nám tě vzal, tak bylo i málo potřeba, abychom poznali tvoji lásku a oběť. Víme, že teď každý papírek odhozený u cesty, každá naše špatná známka, každá naše neposlušnost bude urážkou. Proto touto řečí nad hrobem sepisujeme slib věrnosti tvým slovům, tvému dílu.

A zatímco jsme lidsky zarmouceni, jakoby ses nás ptal: děti, kde je vaše víra? A právě skrze ni vidíme tebe ve společnosti naší i tvojí Matky a je nám lehčeji. To je nám i jedinou nadějí, protože proč nepřiznat, že tvým odchodem Majčino selo, náš sirotčinec se sám stal velikým sirotkem. A rozhodně by nás zachvátil strach, kdybychom tě nadále čekali. Raději ty čekej nás, ty jsi už beztak v nebeské svatyni ... a zatímco tě stále ještě vidíme, jak odcházíš cestou z Majčina sela, mírně nachýlený vpřed, poprvé za tebou nevoláme: fra Slavko, sbohem, ale zraněným srdcem, čistou dětskou duší a hlasem plným vroucnosti říkáme: na shledanou a děkujeme, náš drahý fra Slavko!

Boris Vidović, promluvil jménem komunity Cenacolo

Všechny nás zarazila neočekávaná smrt fra Slavka Barbariće na kopci Križevac po modlitbě křížové cesty. Jenom taková smrt, podobná Ježíšově, nám zanechává útěchu a naději, že Pán vyvolil správný čas. Díky ti, fra Slavko, za všechno, co jsi konal pro potřebné, závislé, chudé, pro všechny studenty, všechny rodiny i pro mnohé, mnohé další.

Díky ti, že jsi chránil život, zářil pokojem a láskou, že jsi vždycky měl čas na rozhovor. Díky ti za tvoji modlitbu, tak konkrétní a tak mocnou a vytrvalou, za všechna dlouhá bdění a klanění na kolenou, díky ti za tvůj příklad. Ale ze všeho nejvíce díků za tvé každodenní a neúnavné vydávání svědectví Mariiným poselstvím za těch osmnáct roků tvého pobývání v Medžugorji. Víme, že teď máme velikého ochránce a přímluvce v nebi.

(Chlapci z komunity Cenacolo pro léčení závislosti byli jedni z prvních, kteří běželi s nosítky na kopec Križevac pro otce Slavka. Když se v komunitě rozšířila zpráva o jeho smrti, připadali si jako sirotci a někteří padali na kolena a volali k Bohu: proč?)

Jakov Čolo (rozloučil se s otcem Slavkem za vizionáře)

Náš drahý bratře Slavko! Jak si jen nepřipomínat všechny ty roky, které jsme prožili spolu: každý náš rozhovor, všechny naše společné modlitby a všechno to, co jsme společně prožili? Jak si nepřipomenout každou tvoji oběť a každý tvůj boj za nás? Jak si nepřipomenout tvoji dobrotu a lásku k nám? Často jsi nám říkal: "Víte to, že já vás miluji!?" Pocítili jsme tu lásku tolikrát a tolika různými způsoby. Vzpomínáme si na tolik tvých slov. Často jsi se nás ptal po zjevení: "Jak se má naše Panna Maria?" Ty jsi, bratře, nyní s Ní, ty, který jsi svůj život zasvětil Jí, ty, který jsi dělal všechno, aby všichni poznali Její lásku a Její dobrotu, a ta láska a dobrota byla právě v tobě a to mohl zakusit každý člověk, který tě poznal.

Děkujeme ti, drahý bratře, za tvoji podporu, kterou jsme tolik potřebovali, a ty jsi nám ji dával v každou chvíli. Děkujeme ti za každou tvoji radu, kterou jsi nám dával, když to bylo nejvíce potřeba. Díky ti, že jsi nás vedl v našem duchovním životě a že jsi nám modlitbou pomáhal v našem soukromém životě. Díky ti za všechny tvé návštěvy v našich domech, které přinášely tolik požehnání a tolik radosti do našich rodin.

Díky ti za každou chvíli, kdy jsi si pohrál s našimi dětmi, které samy uměly poznat pravého a upřímného přítele. Dnes, drahý bratře, pláčeme, ale současně se i radujeme, protože ty jsi s tou, kterou jsi nesmírně miloval, a svůj život jsi dal jí, a tou je Panna Maria. Tvoje dílo, dobrota a láska vždycky budou žít v nás, a ty, drahý bratře, se vždycky modli za nás a vždycky nad námi bdi. Nyní ti my, bratře, říkáme to, co ty jsi nám vždycky říkal: víš, bratře, jak my tě milujeme?

Dr. Fra Ivan Sesar, nynější medžugorský farář

Drazí bratři a sestry! Drahý náš fra Slavko!

Nikdo z nás, kteří jsme tě lépe poznali nebo jsme s tebou žili, se nemusel ptát, kam půjdeš v neděli odpoledne, všichni jsme velmi dobře věděli, že je to čas přísně vyhrazený pro modlitbu růžence na Podbrdu. Ani déšť, ani slunce, ani vítr, ani bouřka, ani cokoli jiného tě nemohlo odvrátit od tohoto úmyslu. Dnes Podbrdo zeje prázdnotou a smutně očekává svého nejčastějšího a nejdražšího hosta. Ale ty se neobjevuješ! Ty se neobjevuješ, protože se Pánu života a smrti líbilo, abys právě v pátek, kdy jsi kdoví pokolikáté vystoupil na strmý Križevac, v úvahách o utrpení a mukách svého Mistra a Spasitele Ježíše Krista, u paty kříže odevzdal duši Bohu. Kolik je v tom symboliky! Miloval jsi kříž, neúnavně jsi ho nosil, jemu jsi se pravidelně klaněl a pod ním na Križevaci, a to v pátek, jsi naposledy vydechl.

Fra Slavko se narodil v čase, kdy jaro střídalo zimu, 11. března 1946 v Dragičině ve farnosti Ćerin otci Markovi a matce Luce, rozené Stojičové. Základní školu dokončil v roce 1961 v Ćerinu. Klasické gymnázium navštěvoval v Dubrovníku od roku 1961 do roku 1965, kde také maturoval. Františkánský hábit poprvé oblékl na Humaci 14. července 1965. Teologii studoval ve Visokom, v Sarajevu, v Grazu a Freiburgu. Slavné sliby složil 17. září 1971 na La Verně, kde jeho i náš svatý otec František přijal rány. Na kněze byl vysvěcen 19. prosince 1971 v Reutte (Rakousko). Po pěti letech pastorační služby v Čapljině odchází na postgraduální studium do Freiburgu, kde v roce 1982 dosáhl doktorát z oblasti náboženské pedagogiky a titul psychoterapeut. Od roku 1982 do září 1984 působil v Mostaru jako katecheta studentů.

Vzhledem ke znalosti hlavních evropských jazyků a nesmírné lásce k Matce Boží i přes své závazky v jiných farnostech, ve kterých působil, využíval fra Slavko každou volnou chvíli pro práci s poutníky v Medžugorji. Do Medžugorje je oficiálně přemístěn v září roku 1984 a zůstává do října 1985. Od 1985 do září 1988 vykonává službu farního vikáře v Blagaji a volný čas využívá na neúnavnou práci s četnými poutníky, kteří navštěvují toto místo. Od roku 1988 do 1991 je pomocníkem novicmistra na Humaci, kde současně vykonává i službu farního vikáře. Počátkem války v Bosně-Hercegovině, kdy starší františkáni většinou odcházejí jako uprchlíci do Tučepů, nastal problém zpovědníka v Medžugorji. Na základě ústního schválení zesnulého fra Drage Tolje, tehdejšího provinciála, se fra Slavko stěhuje do Medžugorje a zůstává až do své smrti, která nás všechny v pátek v 15.30 tak překvapila a tak námi otřásla.

Někdo napsal, že není důležité, jak dlouho kdo žije, ale jak žije. Jestli je to skutečně měřítkem života, pak se o fra Slavkovi s jistotou může říci, že prožil alespoň tři lidské životy. On byl neúnavný pracovník bez pracovní doby a bez pracovního místa; teď jsi ho viděl, jak mluví k poutníkům, za hodinu jak těší uplakané, kteří ho každodenně hledali, potom jak spěchá do Majčina sela, do ústavu, který založil a ze kterého se tak radoval, ústavu, který se dnes stará o více než 60 osob, což jsou převážně váleční sirotci nebo děti z rozpadlých rodin. Co všechno náš drahý fra Slavko dělal, je těžké vypočítat, protože na to bychom potřebovali mnoho, mnoho času. To nám nejlépe dosvědčují stovky projevů soustrasti, které jsme jen v těchto dnech z celého světa dostali. Jedním slovem byl dítětem dítěti, trpícím pro trpícího, intelektuálem intelektuálovi, byl matkou ztracených a opuštěných, shromažďoval odmítané a vyhozené. Byl závislý na těch, kterým měl pomoci. Musíme jmenovat alespoň to, co je všem známé, a to je, že východ slunce pravidelně očekával na Križevaci nebo na Podbrdu a střídání dnů na nohou. Nikdy ho nikdo neviděl, jak sedí u počítače a píše, a zajisté patří mezi nejplodnější spisovatele knih s duchovním obsahem. Jeho knihy jsou přeloženy do dvaceti jazyků a tisknuty ve více než dvacetimilionových nákladech po celém světě.

Mnozí o něm říkali, že je zázrak mezi lidmi, a on skutečně byl. Právě tím je jeho odchod z našeho středu ještě bolestnější, protože zázraky se nedějí každý den, ani se takoví velikáni nerodí často.

Můj drahý fra Slavko! Ani ve snu mě nenapadlo, že se takto brzy rozejdeme, ani ve snu jsem nepomyslil, že ti právě já budu muset číst toto curriculum vitae, i když říkám, že perly nemají curriculum vitae; trvale žijí, protože nejsou nalezené, nýbrž darované, ale Pánu života a smrti se líbilo povolat tě k sobě právě nyní a my to přijímáme jako Jeho vůli. Zanecháváš za sebou veliké projekty, které bude velmi těžké uskutečnit bez tebe, ale zde nad tímto otevřeným hrobem, ve kterém budeš odpočívat spánkem pokoje, ti slibuji, že se budeme alespoň snažit pokračovat tam, kde ty jsi ustal, protože vím, že je to tvá největší vůle.

Odpočívej v pokoji Božím a ať dobrý a milosrdný Bůh odmění každý tvůj dobrý skutek! Amen.

Fotografie

 


Aby Bůh žil ve vašich srdcích, musíte milovat.