| ||||
Dlouhodobá pěší chůze v samotě je školou života Datum: 3. říjen 2008 Kategorie: Duchovní život Hradišťský Chorvat Jožef Ratković šel pěšky z Zurichu do Medžugorje. Za 42 dnů ušel 1400 km. Tento výkon obětoval za uzdravení své manželky, která trpí sklerózou multiplex. Já věřím v Boha a věřím, že pomůže. A kromě toho se modlím o mír s Bohem a s lidmi. Mírem pro mne je, když jedni druhým podáme ruce a pozdravíme se. To je základní.“ Po příchodu do Medžugorje šel nejdříve do kostela poděkovat. Potvrdil, že není unavený cestou, přestože je mu 69 roků: „Celý život sportuji. S bicyklem jsem ujel několik milionů kilometrů. Projel jsem na bicyklu mnoho míst Evropy.“ O Medžugorji slyšel před 15 roky, když ještě pracoval. „Jak jsem šel do důchodu navštívil jsem nejdříve Španělsko, Santiago de Compostela. To bylo v roce 2002. Šel jsem tehdy 2500 km. Šel jsem 82 dny. O dva roky později jsem šel do Mariazel, 1350 km, 43 dny. A teď do Medžugorje. Jsem Chorvat, ale nikdy jsem tady nebyl a ani v Chorvatsku.“ Jeho předci se přestěhovali do Stikapron z Gospiće nebo Gračace před 300 roky. První roky života prožil ve Stikapronu (Steinbrunnu) v diecézi Željezno (Eisenstadt). Ve Vídni vystudoval matematiku a žije v Zürichu, kde produktivní věk strávil v oblasti počítačové techniky. Má dvě dcery a jednoho syna a sedm vnuků. Říká, že je věřící od narození. Rád medituje a modlí se. „Modlitba je pro mne rozhovor s Bohem, který hladové sytí a žíznivé napájí.“ Má rád dobrou komunikaci s lidmi. Ve vlastní rodině musí žít v ovzduší vzájemné tolerance, protože manželka, zeť a nevěsta jsou jiného vyznání. „Podejme si navzájem ruce. To je důležité. Bůh je jeden, jenom Ho každý jinak vzývá.“ Mluvil o tom, jak mladí lidé často hledají zábavu, a nehledají Boha. „Žijí bez Boha, ale když jim něco nejde pak hledají Boha. Dlouhé dny chůze“, jak se snažil vyjádřit slovy, „mi prospívají pro meditaci. Hledám odpovědi proč žiji, čeho chci dosáhnout, co musím vykonat. Když žijete musíte jednat. Toto je můj život a můj život je důležitý. Toto je můj čas, a v něm musím dělat, to co ode mne Bůh žádá. On žádá, abych se zasazoval za mír s Ním a s lidmi. Mír je možný teprve tehdy, když přijmu lidi jako bratry a sestry. Lidi se kterými se setkávám považuji za své přátele. Jinak to není možné. Pro mne je důležité vědět, že je Bůh zde, všude kolem mne.“ Pro Jožefa je Medžugorje velikým křesťanských místem. „Modlím se za zdraví své ženy, a ať se stane vůle Boží. Chci Panně Marii říci, že jsem tady a zeptat se jí, co mám dělat“. Do Zurichu se vrátí bicyklem. „Cesta mi bude trvat asi dva týdny, protože se musím zastavit v Gospići a Gračaci, abych prozkoumal kořeny Ratkovićů“. Jako poutník, který má zkušenosti s několikatýdenní pěší chůzí o samotě, vzkazuje čtenářům: musíme jít, chodit, být sami. Pak přicházejí myšlenky, vize. V autě je to jiné. Takhle je čas na přemýšlení. Je to krásné být sám, mít čas pro sebe, svůj čas… Je to taková malá škola života. (Rozhovor připravila Višnja Spajić) | | |||
| ||||
| ||||
Aby Bůh žil ve vašich srdcích, musíte milovat. |