Komentář k Poselství z Medžugorje, 25. září 2002

I dnešním poselstvím nám blahoslavená Panna Maria říká, že nás provází a nepřestává zvát a volat lidská srdce a duše k Bohu, k prameni života. Téměř každé Mariino poselství začíná výzvou k modlitbě, k rozhovoru s Bohem. Modlitba není magická formulka pro řešení osobních, rodinných a světových problémů. Je to výzva ke vztahu lásky s Bohem. Modlitba by chtěla způsobit, aby naše srdce byla pokorná a závislá na Bohu. Člověk ze své přirozenosti touží po samostatnosti a nezávislosti, a Ježíš nám říká: Opravdu, beze mne nemůžete učinit nic (J 15, 5b). Teprve, když jsme se modlitbou stali přáteli s Bohem, když jsme se k Němu přiblížili, pak On nám může vše dát. Plodem té blízkosti je mír o kterém Panna Maria mluví v tomto poselství.

Bůh nám nechce dávat drobky nebo něco od sebe, ale On nám chce darovat sám sebe. A my bychom nejdříve měli vyhledávat setkání s Ním před tím než žádáme něco od Něho. Když jsme se s Ním setkali potom máme vše: radost, mír, zdraví, život. pak pro nás všechny tragédie, utrpení, kříže a nemoci už nejsou strašné a zoufalé, ale s Bohem začíná být všechno smysluplné.

Panna Maria mluví o neklidném čase. Neklidný čas se rodí v neklidných lidských srdcích ve kterých není Bůh. Jsme si vědomi, že je příliš nepokoje, jak v nás tak kolem nás, abychom tak snadno mohli uvěřit Ježíšovým slovům. „Pokoj svůj vám zanechávám, pokoj svůj vám dávám, dávám vám ho, ne to co dává svět.“ (viz J 14, 27).

„Jenom, když duše nalezne mír v Bohu, cítí se spokojeně a láska poteče světem“ – říká nám Matka Maria. Matka Tereza z Kalkaty často říkávala: „Skutky lásky, jsou skutky míru.“

Láska vytváří mír. Je plno nepokoje, protože není láska. A Bůh je láska. Bůh je potřebný lidskému srdci, rodině a tomuto světu jako déšť suché zemi.

Nikdo nemiloval Ježíše tak, jako Matka Boží. Proto nás jedině Ona může nejlépe naučit, jak to dělat. Ona si Ježíše neponechávala sobecky pro sebe, ale nesla ho ke své příbuzné Alžbětě. A každý z nás je zván, když přijmeme Ježíše ve svatém přijímání, abychom Ho přinášeli svým bližním, těm, které nám Bůh postavil na naši životní cestu. Zadržovat Ježíše pro sebe znamená ztratit Ho. Tady není potřeba velikých věcí a skutků. Nejsou zde potřebné ani senzační zázraky a uzdravení. Matka Boží nebyla veliká nějakými lidskými skutky a zázraky, nýbrž se stala veliká tím, že Bohu zcela dovolila, aby On v Ní a skrze Ní plnil svoji vůli. Ona se zcela vyprázdnila, aby se v Ní Bůh mohl plně usídlit. Ona se zřekla své vůle a přání, aby se Boží vůle a přání mohly v Ní a skrze Ni naplnit v nás a v tomto světě. Jestli si přejeme lásku, jestli si přejeme Boha, pak je to cesta oběti, cesta úzká a příkrá, která vede do života. Jako nám Bůh ve svém Synu Ježíšovi daroval všechno ani od nás nežádá jenom něco: trochu modlitby, trochu postu, trochu času, trochu peněz, malou oběť, ale On žádá nás samotné. Náš Bůh je náročný Bůh, jako i Matka Maria je zde náročná. Ona je k nám náročná, protože nás miluje, protože Jí na nás záleží. Je mnohem snadnější nepřijmout Její poselství, ale není to lepší. Matka Maria přichází dnes k tobě i ke mně říci, že tento svět nehladoví po bohatství a po penězích, ale po lásce, tedy po Bohu. Je mnoho boháčů, kteří jsou ve skutečnosti chudáci srdcem.

Panna Maria k nám sem přichází s hojností bohatství svého srdce, aby nám darovala ten poklad. Začněme my první následovat matčin hlas, nečekejme až s tím začnou druzí, protože tak se nikdy nedočkáme.

Medžugorje, 26. 9. 2002.