Komentář k Poselství z Medžugorje, 25. března 2002

Blahoslavená Panna Maria, Královna Míru, nás vybízí ke sjednocení s Ježíšem. Prostředek, který nám k tomu dává do rukou je modlitba.

Je to už dávno, co jsme se učili v náboženství, že modlitba je rozhovor s Bohem. Abys mohl hovořit potřebuješ druhého člověka, potřebuješ druhou osobu. S někým můžeš hovořit a ten rozhovor neovlivní život, zůstává někde na povrchu života. Jsou rozhovory, které uvádí do pohybu, podepřou a uzdravují. Modlitba je takovým rozhovorem. A ne s ledakým, ale s Bohem všemohoucím.

Člověk má schopnost hovořit s Bohem, s Ježíšem, protože má ducha jako i Bůh je Duch. Protože Bůh se stal člověkem v Ježíšovi, proto s Ním můžeme lidsky hovořit, protože máme Ducha svatého, protože jsme pokřtěni a biřmováni, protože jsme přijali ty schopnosti, dary, kterými můžeme být co nejblíže Ježíšovi. Jestli se ptáme: Kde je Ježíš? Řekl bych a kde On není? Ať se kamkoli zahledíš, můžeš se s Ním setkat. Jeho pohled, jeho oči s láskou hledí na každého člověka. Důležité je, abychom si byli vědomi té skutečnosti, abychom vůbec mohli začít svoji cestu k Němu. On je s námi stále, ale my se musíme snažit, abychom byli s Ním.

Matka nás vyzývá: Otevřete mu své srdce a darujte mu co je v něm. Je mnohem snadnější rozdělit se s někým o chléb, o majetek, o peníze, dokonce i o čas, než někoho přijmout pod vlastní střechu, uvést ho do svého domu, otevřít mu svoje srdce. Dovolit někomu, aby vstoupil i do nejskrytějších částí naší duše je mnohem těžší. Nejtěžší je s někým se rozdělit o největší hlubiny vlastní radosti, o své trápení, o rány a kříže svého života. Možné to je s těmi nejbližšími lidmi, jestli to vůbec je s lidmi možné až do krajnosti. I sami sobě jsme neznámí a tajemní a ani sami sebe neznáme úplně a ještě méně nás znají druzí lidé. Jenom ten, z jehož ruky jsme vzešli, nás zná a může uzdravit, zhojit a vyplnit prázdnotu duše i srdce.

Je mnohem snadnější odpočítávat modlitby než otevřít své srdce. Proto nám nepomůže modlitba, protože ta nepomáhá ani neobčerstvuje, ale dělá to Bůh při modlitbě. Ale On nemůže vsstoupit do modlitby bez srdce jako ty nemůžeš vejít do místnosti jejíž dveře jsou uzavřené.

Největším trápením člověka je nedůvěra k Bohu, což vyvolává v člověku strach, tíseň, ustaranost o vlastní život, o budoucnost. Jestli se bojím, že mne někdo okrade, zabije, pak se budu snažit bránit, chránit, zavřu a zamknu dveře. Opačně prožívám, když mám důvěru. Tak je to i ve vztahu k Bohu. Jestli k Němu mám důvěru, jestli věřím, že můj život s Ježíšem bude šťastný a naplněný, jestli příjmu Jeho slova jako Božská a ne lidská, jestli věřím, že Jeho slova jsou pravda, že On má slova života věčného, otevřu Mu bránu svého domu, svého domova, svého srdce.

Je čas milosti, říká nám Matka Maria. Povzbuzuje nás, aby nám hodiny a dny neuplívaly bez Ježíše. S Ježíšem se všechno uskutečňuje.

Zásadním problémem člověka je, že je daleko od Boha, že pracuje bez Něho, bez kontaktu s Ním. Často se může stát, že na Něj zapomeneme, že Ho odsuneme stranou. Nebo Ho možná voláme na pomoc, když na nás život dolehne s nějakým neštěstím. Možná se modlíme pět minut, nebo i půl hodiny a pak Ho odsuneme někam stranou, místo abychom se jím stále sytili. A Bůh není požárník, On by se chtěl stát Tvým i mým průvodcem, přítelem a Spasitelem.

Berme vážně slova, která vznikla v Matčině srdci, aby nám dny neplynuly bez smyslu a cíle. Dovolme Ježíšovi, aby i v této Velikonoční době On v nás vstal z mrtvých. Pokoj vám a Dobro.

, březen 2002.